PLANETO-FYZIKÁLNÍ STAV ZEMĚ A POZEMSKÉHO ŽIVOTA (1. cast)

5. ledna 2010 v 18:50 |  Veda a technika
PLANETO-FYZIKÁLNÍ STAV

ZEMĚ A POZEMSKÉHO ŽIVOTA
Dr. Alexej N. Dmitrijev
Profesor geologie a mineralogie, člen Nejvyšší vědecké rady Spojeného institutu geologie, geofyziky a mineralogie Sibiřského oddělení Ruské akademie věd.

Expert na globální ekologii a Fast-Processing Earth Events.
(Publikováno v ruštině, IICA Transactions, Volume 4, 1997)

Tato práce byla přeložena a publikována bez vědomí, žel nedosažitelného, autora. Doufám, že mi to za daných okolností nebude mít za zlé...

ÚVODNÍ RESUMÉ
Probíhající planeto-fyzikální změny Země dostávají definitivní podobu. Existují nezvratné důkazy toho, že příčinou probíhající transformace je vysoce energeticky nabitý materiál a energetická nerovnoměrnost anisotropického mezihvězdného prostoru, pronikající do meziplanetárního prostoru naší sluneční soustavy. Tato "darovaná" nadbytečná energie produkuje hybridní procesy a narušuje energetické stavy na všech planetách, včetně Slunce. Účinky na Zemi se projevují zrychlováním přesunu magnetických pólů, změnami vertikální a svislé distribuce objemu atmosférického ozónu a zvyšováním frekvence i magnitud významných katastrofálních klimatických událostí. Roste pravděpodobnost, že se posouváme do obdobného období prudké teplotní nestability jako před 10 000 lety. Adaptační schopnosti biosféry, společně s vlivem lidstva na tyto nové podmínky, mohou za těchto nových okolností vést k úplné globální revizi řady druhů a pozemských životních forem. Pouze hluboké pochopení příčiny zásadních změn uskutečňujících se v našem přírodním prostředí umožní, aby politici a v první řadě občané, dokázali zachovat rozvahu v průběhu obnovy (přizpůsobování) planeto-fyzikálního stavu a procesů.
ÚVOD
Geologické, geofyzikální a klimatické změny, které v současné době probíhají na Zemi, jsou stále nezvratnější. Badatelé odhalili některé z příčin vedoucích ke všeobecné reorganizaci elektro- a magnetosféry (elektromagnetického "skeletu") naší planety a jejího "klimatického stroje". Velké množství specialistů na klimatologii, geofyziku, planetofyziku a heliofyziku se vzhledem k tomu, co se stalo, přiklání k verzi kosmické kauzální posloupnosti. Skutečně. Události, k nimž došlo v posledním desetiletí, poskytují dostatečný důkaz neobyčejně významných heliosférických a planetofyzikálních transformací [1, 2].
Při jejich dané kvalitě, množství a rozsahu můžeme říci, že klimatické a biosférické procesy na Zemi (vzhledem k těsně propojenému zpětnovazebnímu systému) byly přímo zasaženy a vtaženy do zpětné vazby všeobecných souhrnných transformačních procesů probíhajících v naší sluneční soustavě. Musíme začít organizovat svou pozornost a myšlení abychom pochopili, že klimatické změny na Zemi jsou pouze součástí, jen "očkem" v řetězci událostí probíhajících v naší heliosféře.
Tyto dalekosáhlé fyzikální procesy a nové kvality našeho fyzikálního a geologického prostředí přinášejí neobyčejné výzvy a požadavky na přizpůsobení všem životním formám na Zemi. Uvážíme-li problém adaptace naší biosféry, vyplývající z nových fyzikálních podmínek na Zemi, musíme začít rozlišovat obecné tendence a povahu těchto změn. Jak si dále ukážeme, tyto tendence mohou být stopovány směrem k nárůstu planetární energetické kapacity (kapacitní reaktance), která se projevuje vysoce rozrušeným nebo nabitým stavem některých pozemských systémů. K nejintenzivnější transformaci došlo v planetárním plyno-plazmovém obalu, takže tvořivé možnosti naší biosféry jsou omezené.

V současné době se ustálilo nové scenário přebytku energie, která se projevuje :

tvorbou ionosférické plazmy;
magnetickými bouřemi v magnetosféře;
a cyklóny v atmosféře.
Tyto vysoce energetické a v minulosti spíš výjimečné atmosférické jevy jsou nyní velmi časté, intenzivní a mění svou povahu. Mění se i hmotná skladba zemského plyno-plazmového obalu (atmosféry).
Je zcela přirozené, že živočišný a rostlinný život na Zemi jako celek reaguje na globální změny podmínek elektromagnetického pole a na signifikantní, hluboké změny chodu zemského klimatického stroje. Takové procesy zásadních změn vyvolávají tlak na veškeré pozemské živé organizmy a vyžadují si nové, dané situaci přizpůsobené formy. Přirozený vývoj takovýchto nových forem může vést u řady druhů a dosavadních forem pozemského života k celkové globální revizi. Mohou se projevit nové, hlubší kvality života ve formě zdokonalených organizmů, směřujících k dosažení rovnováhy prostřednictvím nových vývojových a reprodukčních schopností, které s sebou přináší nový fyzikální stav Země. V tomto smyslu je zřejmé, že stojíme před otázkou adaptace lidstva na tento nový stav; na nové podmínky na Zemi, vybavené nestabilní a nerovnoměrně rozdělenou biosférou. Nicméně nynější perioda transformace je pouze přechodná, protože převod životních vzorů do budoucnosti se může uskutečnit až po důkladném vyhodnocení toho, co na nich bude potřebné upravit tak, aby vyhovovaly novým podmínkám pozemské biosféry. Každý reprezentant pozemského života bude procházet důkladnou dlouhodobou "zkouškou" nebo jakousi "kontrolou kvality", určující míru jeho způsobilosti vyhovět změněným podmínkám. Evoluční výzva tohoto druhu vždy vyžaduje úsilí nebo vytrvalost, ať už u samostatných organizmů či druhů nebo společenství. Nezmění se totiž pouze podnebí, ale také my, coby lidské bytosti, zakusíme globální změny životních procesů u všech živých organizmů, které jsou nezbytným dalším článkem v celkovém procesu, nebo života samotného. Žádnou z těchto záležitosti nelze pojednávat jednotlivě nebo dokonce odděleně.

1.0 TRANSFORMACE SLUNEČNÍ SOUSTAVY
Pro začátek si uděláme výčet dlouhé škály nedávných událostí, k nimž došlo ve slunečním systému, abychom plně pochopili a obsáhli probíhající geofyzikální transformace. Příčinou vývoje událostí, tak jak zřetelně probíhaly v posledních několika letech, je nerovnoměrné rozptýlení hmoty a energie v antisotropickém mezihvězdném prostoru [2, 3, 4], která na své cestě mezihvězdným prostorem prošla heliosférou ve směru slunečního apexu v souhvězdí Herkula. V 1960-tých letech se zde setkala s nehomogenní hmotou/energií, obsahující mimo jiné ionty vodíku, hélia a hydroxyly, spolu s dalšími prvky a jejich kombinacemi. Tento druh plazmy rozptýlené v mezihvězdném prostoru se jeví jako zbrázděná, zmagnetizovaná pásová struktura. Průchod heliosféry [sluneční soustavy] touto strukturou vedl k nárůstu šokové vlny před sluneční soustavou ze 3 až 4 AU, na 40 AU, nebo více. Toto zhuštění šokové vlny, způsobené formací koluzívní plazmy v parietální vrstvě, vedlo k růstu plazmové vlny okolo sluneční soustavy a jejímu následnému "přetečení" do meziplanetární sféry [5, 6]. Toto "přešplouchnutí" zapříčinilo zvýšení objemu hmoty/energie v meziplanetárním prostoru, tedy uvnitř naší sluneční soustavy.
Jako reakci na tento "příděl" hmoty/energie jsme pozorovali řadu událostí, probíhajících v rozsáhlé škále:

Došlo k sérii značných geofyzikálních transformací.

Změny v kvalitě meziplanetárního prostoru vzhledem ke schopnostem přenosových vlastností mezi planetami a Sluncem..

Výskyt nových stavů a aktivních oblastí na Slunci.

1.1 Série velkých geofyzikálních transformací
Následující procesy se odehrály na vzdálených planetách naší sluneční soustavy, ale v podstatě vypovídají o činnosti, řídící celý systém.
Zde jsou některé příklady takových událostí:

1.1.1 Růst tmavých skvrn na Plutu [ 7 ].

1.1.2 Zpráva o tvorbě aury (polární záře) na Saturnu [ 8 ].

1.1.3 Zpráva o posunech polů Uranu a Neptuna (jde o magneticky konjugované planety), a náhlý nárůst intenzity magnetosféry Uranu ve velkém měřítku.

1.1.4 Změna intenzity světla a dynamiky světelných skvrn na Neptunu [9,10].

1.1.5 Zdvojnásobení intenzity magnetického pole Jupitera (vůči údajům z roku 1992) a řada nových stavů a procesů pozorovaných na této planetě, zprvu považovaných za důsledek série explozí v červenci 1994 [přičítaných "kometě" SL-9] [12].
Šlo o jakési "povyražení" jednoho z plazmoidových "vlaků" [13,14], který podráždil joviánskou magnetosféru a indukoval nadměrnou výrobu plazmy [12], která se pak uvolnila stejným způsobem jako ze slunečních koronálních děr [15]. Přitom vyprodukovala radiační pás vyzařující v decimetrovém pásmu (13,2 a 36 cm) a výskyt rozsáhlých aurorálních anomálií, včetně změny proudů v systému Jupiter - Io [12, 14].
Aktualizační poznámka A.N.D, listopad 1997:
Proud ionizovaného vodíku, kyslíku, dusíku, atd., směřuje v jakési "trubici" jíž teče více než milion ampér k Jupiteru ze sopečné oblasti na Io. Tento stav objasňuje charakter magnetických procesů na Jupiteru a zintenzivnění vzniku jeho plazmy. {Z.I.Vselennaya "Earth and Universe" N3, 1997 plo-9 podle údajů NASA}
1.1.6 Řada transformací v atmosféře Marsu zvyšujících kvalitu jeho biosféry. Jde obzvlášť o pozorovaný růst oblaků v rovníkové oblasti a pozoruhodný vzestup koncentace ozónu [16].

Aktualizační poznámka:
V září 1997 se satelit Mars Global Surveyor při vstupu na oběžnou dráhu kolem Marsu setkal s dvojnásob hustší atmosférou než předpokládala NASA v letovém projektu. Kvůli s větší hustotou spojenému tření bylo ohnuto jedno z ramen držáku slunečního kolektoru satelitu až za zarážku úplného rozevření. Tato souhra událostí způsobila zpoždění stanoveného počátku fotografické mise o jeden rok. (Nebylo možné provést rychlé brždění o atmosféru, protože hrozilo úplné utržení závěsu kolektoru. p.p.)

1.1.7 První stadium tvorby atmosféry na Měsíci, kde byla objevena přibývající sodíková atmosféra, která již dosáhla výšky 9 000 km. [17].

1.1.8 Významné fyzikální, chemické a optické změny pozorované na Venuši; poprvé detekovaná inverze tmavých a světlých skvrn a velký úbytek sirných plynů v její atmosféře [16].
1. 2 A Změny kvality meziplanetárního prostoru vzhledem ke schopnostem přenosových vlastností prostoru mezi planetami navzájem a Sluncem.
Hovoříme-li o nových energetických a hmotných vlastnostech meziplanetárního prostoru, musíme nejprve poukázat na nárust energetické hladiny náboje v meziplanetární oblasti a na úroveň nasycení (saturace) hmoty. Tato změna typického průměrného stavu v meziplanetárním prostoru má dvě hlavní příčiny:

1.2.1 Příliv hmoty z mezihvězdného prostoru (radioaktivní materiál, ionizované prvky a jejich kombinace) [19, 20, 21].

1.2.2 Doznívající účinky aktivity slunečního cyklu 22, především důsledky rychlých vypuzení koronární hmoty [CME] - magnetizované sluneční plazmy. [22].
Přirozenou vlastností obou typů mezihvězdné hmoty a redistribuované intra-heliosférické masy je vytvářet nově strukturovaná spojení a procesy v meziplanetární doméně. Nejčastěji to lze pozorovat na strukturovaných formacích rozsáhlých systémů magnetických plazmových mračen [23], zvýšené frekvenci generování šokových vln a z toho vyplývajících účinků [24].
Máme k dispozici zprávy o dvou nových populacích kosmických částic, které byly neočekávaně objeveny ve Van Allenově radiačním pásu [25], které vznikají zejména po injekci hustého elektronového svazku s energií větší než 50 MeV do vnitřní magnetosféry za prudkých magnetických bouří [CME] a o objevu zcela nového pásu složeného z ionizovaných prvků, obvykle nalézaných jen ve spektrálních čarách hvězd. Tato nedávno změněná kvalita meziplanetárního prostoru plní nejen funkci přenosového mechanizmu planetární interakce, ale mimoto (a to je nejdůležitější) uplatňuje podněty a programuje akce po sluneční aktivitě, at už v její maximální či minimální fázi. Byly pozorovány i seizmické účinnky slunečního větru [26, 27].
1.3 Výskyt nových stavů a aktivních oblastí na Slunci.
Co se týče stelárně-fyzikálního stavu Slunce, musíme si napřed povšimnout faktu, že došlo k významným modifikacím dosavadního modelu chování centrálního tělesa naší sluneční soustavy. Tento závěr vyplývá ze zpráv o pozorování neobvyklých forem projevů energetických sil a aktivit sluneční činnosti [20, 21], právě tak, jako o modifikacích jeho podstatných základních vlastností [28]. Prakticky od konce Maunderova minima lze pozorovat progresivní nárůst obecné sluneční aktivity. Tento nárůst se poprvé a s definitivní plastností projevil ve 22 cyklu, představujícím skutečný problém pro heliofyziky, kteří byli nuceni přepracovat své hlavní vysvětlující scenáře:
1.3.1 Ve vztahu k maximálním rychlostem dosažitelným při super-vzplanutích.

1.3.2 Ve vztahu k vyzářenému výkonu jednotlivých záblesků.

1.3.3 Ve vztahu k energii slunečních kosmických paprsků, atd.

A co víc - kosmická loď Ulysses, křižující horní heliosférické šířky, zaznamenala absenci magnetického dipólu, což drasticky změnilo obecný heliomagnetický model a dosavadní komplikované analytické představy magnetologů. Nejdůležitější heliosférická úloha koronárních děr je nyní jasná: regulace magnetického nasycení meziplanetárního prostoru. [28, 30]. Navíc generují všechny velké geomagnetické bouře, přičemž ejekce s jižně obráceným magnetickým polem jsou geoefektivní [22]. Tím lze také odůvodnit vliv účinků slunečních větrů na cirkulaci v zónách pozemské atmosféry a dynamiku litosféry [31].
Dvacátý třetí sledovaný cyklus zahájila krátká série slunečních skvrn v srpnu 1995 [32], která nám dovolila předpovědět maximum sluneční aktivity v roce 1999. Pozoruhodné ale bylo, že už v červenci 1996 došlo k sérii vzplanutí třídy C. Specifika a mohutnost tohoto cyklu byly diskutovány koncem 80-tých let. [23]. Vzrůstající frekvence zášlehů rentgenového záření (X-Flare), která se projevila už v raných počátcích tohoto cyklu, poskytovala jistotu, že přijdou události ve velkém měřítku; zejména pokud se týče zvýšené frekvence super-vzplanutí. Situace se stala extrémně vážnou kvůli vzrůstu přenosové kvality meziplanetárního prostředí [23, 24] a zvyšující se heliosférické funkci systému Jupitera; je zde totiž možnost zahalení Země plazmosférou, protaženou přes orbitu Jupiterova měsíce Io [13] (V ose Slunce, Země, Io, Jupiter. p.p.).
Všechny zprávy z pozorovacích zařízení jednohlasně podávaly důkazy o zvyšování rychlosti, kvality, kvantity a energetického výkonu heliosférických procesů v naší sluneční soustavě.

Aktualizační poznámka 1/8/98:
Neočekávaně vysoká úroveň sluneční aktivity ve druhé polovině roku 1997, vytrvávající až do současnosti, poskytuje výše uvedeným tvrzením značnou podporu. V roce 1997 zde byly tři "X" level GOES 9 X-Ray Flux události z nichž jen jediná byla předpovězena; to je 300% nárust.
Nejdramatičtější z těchto událostí bylo vypuzení koronární hmoty v síle X-9,1 (6. listopadu 1997), které na Zemi vyprodukovalo protonovou událost trvající přibližně 72 hodin. Charakter, škála a magnituda současné sluneční aktivity dosáhly takové úrovně, že jedna z oficiálních vládních satelitních stanic se satelitním slunečním zpravodajstvím nedávno zahájila vysílání denních zpráv slovy: "Dnes. 3. ledna 1998, odfouklo pěkný kus Slunce stranou."
(Poslední update tohoto článku je ze dne 1.8.98! X-Flares ke konci roku 2000 dosáhly dosud nevídaných hodnot. p.p.)

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama