PLANETO-FYZIKÁLNÍ STAV ZEMĚ A POZEMSKÉHO ŽIVOTA (2. cast)

5. ledna 2010 v 18:52 |  Veda a technika
2.0 REORGANIZAČNÍ PROCESY NA ZEMI
Zaznamenaná a zdokumentovaná pozorování všech geofyzikálních procesů (týkajících se planetárního prostředí), a samozřejmě významných a pokračujících modifikací všech uvedených solárně- pozemských fyzikálně-vědeckých vztahů, kombinovaných s nedílnými účinky andropohenední aktivity v heliosféře našeho slunečního systému [33, 34], nám umožnila učinit závěr, že přímo před našima očima právě probíhá celková reorganizace a transformace pozemských fyzikálních a environmentálních kvalit. Současné "přerovnávání" představuje další z mnoha v dlouhé linii kosmo-historických případů významné evoluční transformace sluneční soustavy, způsobených periodickou modifikací a zesílením heliosféricko-planetárních slunečních procesů. V případě naší planety znamená tato nová eventualita intenzivní tlak na geofyzikální prostředí a působí stavy, pozorovatelné v pozemských přírodních procesech a účinky, které již produkují hybridní procesy na všech planetách naší sluneční soustavy, kde už jsou tyto kombinované vlivy na přirozené vlastnosti hmoty a energie pozorovány a hlášeny.
Nyní budeme hovořit o globálních, regionálních a lokálních procesech.
2.1 Inverze geomagnetického pole.
Nespustíme se zřetele známou významnou roli magnetického pole na lidský život, a všechny biologické procesy, a načrtneme si hlavní rysy tohoto proměnného stavu geomagnetického pole. Připomeňme si, že máme k dispozici mnoho kosmických lodí a satelitů, jejichž přístroje v posledních letech registrovaly růst heliosférické magnetické saturace [11, 18, 35]. Přirozená odezva Země na zvýšení této saturační úrovně se projevuje na její bipolární intenzitě, lokalizaci "c" magnetického pólu a na rezonančních procesech elektromagnetického pole [36]. Země, s ohledem na specifickou schopnost magnetizace hmoty, je v tomto smyslu číslo jedna mezi všemi planetami ve sluneční soustavě [6].
V posledních letech lze pozorovat rostoucí zájem geofyziků a magnetologů o geomagnetické procesy generelně [37-40] a specielně o pohyb zemských magnetických pólů [41, 42]. Obzvláštní zájem platí sledování událostí, týkajících se směru nebo vektoru pohybu jižního (antarktického) magnetického pólu. Za posledních 100 let urazil tento magnetický pól vzdálenost téměř 900 km směrem k (a do) Indickému oceánu. Tento signifikantní přesun započal v roce 1885. Nejnovější údaje o postavení arktického (severního) magnetického pólu (který se přesouvá směrem k Východní sibiřské zemské magnetické anomálii přes Arktický oceán) prozrazují, že tento pól "procestoval" více než 120 km během desetiletého období od roku 1973 do 1984, ale již 150 km v tomtéž intervalu mezi roky 1984 až 1994. Tato odhadovaná data byla potvrzena přímým měřením (L. Newwitt. Souřadnice arktického pólu jsou nyní 78,3° S a 104,0° Z) [42].
Musíme zdůraznit, že tato průkazně doložená změna akcelerace posunu pólu (průměrně 3 km ročně v 10 letech) a jeho trasa podél geohistorického koridoru inverze magnetických pólů (tento koridor byl pevně stanoven na základě analýz více než 400 paleoinverzních nalezišť) nás nevyhnutelně vede k závěru, že v současné době pozorovaná akcelerace není jen jakousi změnou či odchylkou od normy, ale naplno probíhající skutečnou inverzí magnetických pólů. Nyní se zdá, že zrychlení pohybu pólů může vzrůst až na 200 km ročně. To znamená, že polární inverze může proběhnout daleko rychleji než v současné době předpokládají někteří badatelé, kteří nejsou důvěrně obeznámeni s problematikou polárního posunu.
Musíme také zdůraznit významné zesílení známých světových magnetických anomálií (kanadské, východosibiřské, brazilské a antarktické) v průběhu zemské magnetické reorganizace. Přitom je významný především fakt, že tyto světové anomálie tvoří magnetický zdroj, který je téměř nezávislý na hlavním magnetickém poli Země. Po většinu času intenzita těchto magnetických anomálií značně převyšuje celý zbytek nebipolární složky, což lze potvrdit odečtením bipolární složky od celkového zemského magnetického pole [48]. Inverze magnetických polí je proces, vyvolaný různými proměnami zemských geofyzikálních procesů a prezentuje stav polární magnetosféry.
Rovněž musíme vzít v úvahu faktický růst polárního vrcholového úhlu (severní a jižní polární štěrbiny v magnetosféře), který podle údajů IZMIRAN činil uprostřed 1990-tých let 45 stupňů. [Poznámka: Vrcholový úhel byl po dlouhý čas okolo 6 stupňů. Jeho velikost, která závisí na situaci však v průběhu posledních pěti let kolísá mezi 25 a 46 stupni.] Rostoucí nesmírné množství hmoty a energie (ať už vyzařované Sluncem formou slunečního větru nebo získané dříve pojednaným způsobem z meziplanetárního prostoru), které se "vrhá" do této rozšiřující se štěrbiny v polárních oblastech způsobuje, že se zemská kůra, oceán a polární ledový příkrov zahřívá [27].
Naše studie paleoinverzí geomagnetického pole, a jejich následných účinků, nás vede k jednoznačnému a přímému závěru, že nyní pozorované probíhající procesy budou pokračovat podle přesně stejného scénáře jako jejich vzdálení předchůdci. Dodatečná znamení probíhající inverze magnetického pole jsou ještě intenzivnější ve frekvenci i rozsahu. Například: V průběhu předcházejících 25 milionů let docházelo ke dvěma magnetickým inverzím za půl miliónu let, zatím co frekvence inverzí v posledním 1 miliónu let se pohybuje mezi 8 až 14 [43], čili k jedné výměně magnetických pólů docházelo jednou za 71 až 125 tisíc let. Podstatné přitom je, že průběhu dřívějších period nejvyšší frekvence inverzí odpovídají poklesy úrovně hladiny světového oceánu (o 10 až 150 metrů) v důsledku smrštění, vyvolaného rozsáhlými procesy vrásnění zemské kůry. Rovněž období s menší frekvencí inverze geomagnetického pole prozrazují velký nárůst úrovně světového oceánu, přesně podle priorit expanzních a rozpínacích procesů v zemské kůře. [43, 44]. Úroveň hladiny světového oceánu tedy závisí na globální charakteristice kontrakčních a expanzních procesů a jejich síle v určitý čas.
Současná zrychlená frekvence geomagnetických inverzí nemůže vést k přibývání objemu oceánu ohřátím polů, ale spíše ke snížení jeho hladiny. Časté zvraty značí rozpínání a expanzi, zřídkavé inverze znamenají smrštění. Planetární procesy zpravidla probíhají komplexními a dynamickými způsoby, vyžadujícími kombinaci a spojení všech sil a polí, aby přiměřeně "uchopily" celý systém. Kromě úvah o hydrosférické redistribuci se zde vyvíjejí události které rovněž naznačují náhlý a ostrý zlom v činnosti meteorologického soustrojí Země.
2.2 Transformace klimatu.

Zatím co se veřejná pozornost většinou upírá k příznakům větších změn nebo poruch v chodu klimatického stroje a z nich vyplývajícím, někdy drsným účinkům na biosféru, věnujeme se klimatickými transformacím poněkud podrobněji. Samozřejmě nechceme tvrdit, že dokážeme zcela charakterizovat přechodné období probíhající na úrovni klimatu a biosféry; budeme se zabývat nedávnou sérií stručných zpráv ohledně teploty, hydrologického cyklu a hmotnou skladbou naší atmosféry.
Teplotní režim v každé jednotlivé fázi reorganizace klimatu se vyznačuje kontrasty a nestabilitou. Často citovaný a obecně přijímaný scénář "skleníkového efektu", údajně odůvodňujícího příčinu klimatických změn, je ve skutečnosti tím daleko nejchatrnějším výkladem nebo pojítkem v úvahách, týkajících se této reorganizace. Lze totiž pozorovat, že se nárůst koncentrace CO2 zastavil, rovněž objem metanu v atmosféře se neustále snižuje [45] zatím co teplotní nerovnováha a globální rozložení tlakového pole narůstá.
K dispozici jsou záznamy o globálním teplotním maximu v roce 1994, a o téměř nepřetržité existenci hydrologického efektu "El Niño". Sledování teploty povrchové vrstvy vzduchu satelity [49, 50] umožňuje detekovat s citlivostí 0,22º C globální teplotní variace (v typickém specifickém období okolo 30 dnů), které vykazují zjevnou souvztažnost se zaznamenávanou střední frekvencí magnetických oscilací. Teplotní režim Země se stává stále víc a více závislým na vnějším vlivu. Reprezentativními regulačními procesy, nebo bázemi těchto všeobecných klimatických úprav, jsou:
2.2.1. Změna v distribuci ozónové vrstvy.

2.2.2. Přítok vyzařujícího materiálu (plazmy) a její prostup /přísun/ skrz polární oblasti, a v místech světových magnetických anomálií.

2.2.3. Růst přímých ionosférických vlivů na poměr mezi zemskými meteorologickými (počasí), magnetickými a teplotními oblastmi.

Se vzrůstající pravděpodobností se přesouváme do období výrazné teplotní nestability, podobnému, jaké zde bylo před zhruba 10 000 lety. Tato nepříliš dávná větší nestabilita byla odhalena při analýzách vzorků ledového jádra z grónských ledovcových vrtů [51].
Analýza těchto jader definitivně prokázala:

2.2.4. roční teploty narůstaly o 7 desetin stupně.

2.2.5. srážek přibylo 3 až 4 ×

2.2.6. množství prachového materiálu v ovzduší se zvýšilo o faktor 100.
Natolik rychlé transformace parametrů globálního klimatického mechanizmu, a jejich dopad na fyzikální podmínky a kvalitu zemské biosféry, dosud nebyly vládnoucím vědeckým společenstvím důsledně studovány. Avšak nyní už je stále více výzkumníků přesvědčeno o tom, že teplotní přírůstky Země závisí na kosmicko-pozemských interakcích (buďto Země-Slunce, Země-sluneční soustava, a/nebo Země-mezihvězdný prostor, mezi nimiž existuje přímé spojení) [52, 53].
Pokud jde o variace teplotních inverzí v hydrosféře (oceánech) není v současnosti zrovna nouze o nové důkazy. Ve východním Středomoří byly v hloubkách více než dva kilometry zaznamenány teplotní inverze od průměru 13,3 do 13.5 desetin stupně Celsia k současnému průměru od 13,8 do 13,5 - společně se zvýšením obsahu solí o 0,02% od roku 1987. Růst slanosti Egejského moře se zastavil a odtok slané vody ze Středomořského bazénu do Atlantiku zeslábl. Žádný z těchto procesů, nebo jejich příčina, dosud nebyl uspokojivě objasněn. Bylo ale už definitivně potvrzeno, že zvýšené odpařování v rovníkové oblasti je příčinou rostoucí hustoty vody, což se projevuje bezprostředním klesáním ohřáté vrstvy do větší hloubky. Toto nakonec může vést k obrácení směru toku Golfského proudu. Pravděpodobnost, že se tak stane potvrzují i další znamení, stejně jako multiparametrální počítačové modely [53]. Nanejvýš pravděpodobným scénářem platným pro evropský světadíl je prudké a nenadálé ochlazení. Sibiřská oblast kdysi zakusila stabilní teplotní vzrůst [58] což je opět v souladu se zprávou z Novosibirské observatoře Ključi, která hlásí konstantní přírůstek vertikální složky magnetického pole o více než 30 nanotesla ročně. Toto tempo růstu se významně zrychluje spolu s přibližováním východosibiřské magnetické anomálie.
Aktualizační poznámka 1/8/98:
Národní oceánská a atmosférická správa /NOAA/ dnes oznámila, že rok 1997 byl teplejším za celé zaznamenávané období od roku 1880, a že všech devět nejteplejších let se umístilo do období posledních jedenácti let.
2.3 Vertikální a horizontální redistribuce obsahu atmosférického ozónu .

Vertikální a horizontální redistribuce ozónu je hlavním indikátorem a aktivním činitelem všeobecné klimatické transformace na Zemi. Existují významné důkazy, že koncentrace ozónu má velký vliv i na pozemské biosférické procesy. K obecně rozšířenému modelu "ozónových děr" v antarktické a sibiřské stratosféře (7 až 10 mil nad zemí) jsou ovšem získávány důležité opravné modifikace ve formě údajů o vertikální redistribuci ozónu a jeho neustálém přibývání v troposféře [pod 7 mil]. Je naprosto zřejmé a neoddiskutovatelné, že úbytek množství ozonu v naší atmosféře způsobilo technogenní znečištění (průmyslové; člověkem vytvořené), a že celkový objem ozonu má zásadní vliv na procesy distribuce energie v zemském plyno-plazmovém (atmosférickém) obalu [54].
Stratosférická, troposférická, a povrchová vrstva ozónu jsou nyní předmětem intenzivního studia [55, 56]. Fotodisociace (proces při němž se syntetické sloučeniny rozpadají na jednodušší složky) ozónu řídí oxidační aktivity v troposféře. Zde se vytváří speciální atmosférické, fyzikálně-chemické prostředí, v němž jsou v běžné troposférické koncentraci upravovány a modifikovány (včetně životnosti) kysličník uhelnatý, metan a jiné uhlovodíkové plyny. Takže. Vzhledem k potvrzenému faktu, že ke statisticky významnému růstu ozónové koncentrace došlo v troposférické vrstvě mezi 5 a 7 mílemi, včetně plného uvědomění si oxidačních vlastností ozónu, musíme učinit závěr, že proces podstatné a zásadní změny plynové skladby a fyzikálního stavu zemské atmosféry už započal.
Množí se hlášení o oblastních sníženích koncentrace ve vrstvě stratosférického ozónu (o 25 až 49% či více nad Sibiří [57]) a o globálním úbytku ozónu, obsaženého ve výši mezi 20-26 mílemi; s maximálním úbytkem 7% ve výšce asi 24 mil [55]. Na zemském povrchu přitom ale není žádný přímý (měřitelný) důkaz nárůstu koncentrace UV záření [58]. Zato se však neustále množí počet "ozónových výstrah" ve velkých evropských městech. V roce 1994 bylo například v Paříži vyhlášeno 1800 "ozónových alarmů". Nápadně vysoká koncentrace povrchové vrstvy ozónu byla registrována také v sibiřské oblasti. Například koncentrace ozónových přílivů v Novosibirsku 50 × překročila normální úroveň. Musíme si uvědomit, že ozónový zápach lze vnímat v koncentraci 100 mkg/m3; což je dvoj až desetinásobek normální úrovně. (A to jen po krátkou dobu, protože čich velmi rychle otupí. Vyšší koncentrace lze proto vnímat čichem jen po několik málo vteřin. p.p.)
Nejvážnější zájem aeronomistů vzbudilo odhalení H02 který je produkován ve výškách okolo 11 mil zcela neznámým zdrojem či mechanizmem. Přítomnost tohoto skrytého zdroje HO2 byla zjištěna podle výsledků výzkumu poměru OH/HO2 v mezeře ve výšce mezi 4,35 a 21,70 mílemi, ve svrchní troposféře a stratosféře. Přibývání HO2 je velmi významné a dá se předpokládat, že časem bude přenos ozonu a jeho redistribuční proces ve spodní stratosféře zcela závislý na této substanci [56].
Podřízení dynamického režimu a prostorového rozdílení ozonu uvedenému neznámému zdroji HO2 znamená, že zemská atmosféra přechází na nový fyzikálně-chemický proces. Toto je velmi důležitý poznatek protože nerovnoměrnosti v koncentraci ozónu mohou být, a budou, příčinou náhlých skoků teplotního gradientu, který na opačné straně povede ke zvýšení rychlosti pohybu vzdušných mas , a nepravidelnostem ve vzorci cirkulace vlhkosti [46, 59]. Změny teplotního gradientu , a jeho alternace, nad celou planetou vytvoří nové termodynamické podmínky pro všechny oblasti; obzvlášť když se tohoto procesu nové termální nerovnováhy účastní i hydrosféra (oceán).
Studie [53] podporuje tento závěr, a úvahu o velmi pravděpodobném náhlém ochlazení evropského a severoamerického světadílu. Pravděpodobnost tohoto scenária se ještě zvýší když vezmeme v úvahu deset let zahálející severo atlantické hydrotermální čerpadlo. S tímto na paměti, se stává kriticky naléhavým vytvoření globální, ekologicky-orientované klimatické mapy, s jejíž pomocí by bylo možné včas odhalit potenciální zdroje příštích celosvětových katastrof.

3.0 NÁSTUP NOVÝCH PODMÍNEK A KONSEKVENCE
S ohledem na celkové a následné souvislosti pozadí přechodu a nově se formující procesy, které s sebou nese uvedená kosmogonická a antropogenezní planeto-fyzikální transformace, včetně změny našeho počasí a klimatických systémů, bude rozumné rozdělit tyto záležitosti podle jejich manifestačního (explicitního) a skrytého (implicitního) vlivu na pozemské prostředí.
3.1 Zjevné nebo explicitní důsledky.
Třídy nebo kategorie účinků způsobených současným stupněm reorganizace planety Země jsou velmi rozdílné. Nejčastěji, se však, vztahují na přechodné vysoceenergetické události. Na základě závěrů Yokohamské konference (1994) je lze nazývat "signifikantními (významnými) katastrofami". Rozeznáváme devět typů takovýchto "signifikantních katastrof":
Perioda 1963-1993
TYP
počet
škody (v miliardách USD)
mrtvých
Záplavy
76
162
202,000
Hurikány
73

153,000
Sucha
53
167

Mrazy
24


Bouře
6


Epidemie
100

133,000
Zemětřesení
20

102,000
Hlad
18


Sesuvy půdy


54,000
Kromě toho, musíme poukázat na prudký růst počtu meteorologických/povětrnostních katastrof v posledních letech. Jen v samotné atlantické oblasti se v roce 1994 utvořilo 19 cyklón a z 11 z nich se zrodil hurikán. To byl stoletý rekord [60]. Letošní rok (1996) je obzvlášť obtěžkán zprávami o záplavách a jiných druzích meteo-katastrof. Dynamický nárůst signifikantních katastrof ukazuje důležitý vzestup rychlosti jejich produkce od roku 1973. Generelně vzrostl počet katastrof mezi lety 1963 a 1993 o 410%.
Zvláštní pozornost musíme věnovat rostoucímu počtu a rozmanitosti těchto pohrom a jejich následkům.
Roky
celkem
ročně
celkem
ročně
celkem
ročně
1963-1967
16
3,2
39
7,8
89
17,8
1968-1972
15
3,0
54
10,8
98
19,6
1973-1977
31
6,2
56
11,2
95
19
1978-1982
55
11,0
99
19,8
138
27,6
1983-1987
58
11,6
116
23,2
153
30,6
1988-1992
66
13,2
139
27,8
205
41,0

241
8,0
503
16,8
778
25,5
Škody >1% při ztrátách na životech >1%
poměr národního produktu k populaci > 100 úmrtí
Nesmíme zapomenout na to, že rostoucí složitost klimatických a povětrnostních modelů signalizuje transformaci směřující k novému stavu, nebo, jak říká akademik Kondratijev: "Údaje indikují, že se pohybujeme směrem ke klimatickému chaosu." Ve skutečnosti tento přechodný stav našeho klimatického stroje klade nové požadavky na celou zemskou biosféru, do níž patří i lidský druh.
Z Antarktidy přicházejí hlášení o dramatických reakcích vegetace na nedávné změny podnebí; v roce 1960 v Antarktidě rostlo 700 odrůd, ale už 17 500 v roce 1990 [61]. Toto zmnožení vegetační pokrývky Země poskytuje důkaz reakce biosféry na proces klimatické přeměny.
Také celkový model tvorby a pohybu cyklón se změnil. Například počet cyklón pohybujících se k Rusku od západu se v průběhu posledních deseti let zvýšil 2,5 × . Zvýšení oceánské hladiny zapříčiněné snášením a táním ledu z polárních oblastí povede ke značným změnám pobřežních linií, k redistribuci vztahů mezi pevninou a mořem a k aktivaci významných geodynamických procesů. Toto je hlavní charakteristika procesů směřujících k novému uspořádání klimatu a biosféry .
3.2 Skryté či implicitní důsledky.

Mezi implicitní lze zahrnout zejména procesy, jejichž projevy leží pod prahem běžného lidského vnímání, a proto neupoutávají veřejnou pozornost. Přístrojové záznamy nebo přímé pozorování těchto skrytých fenoménů v celém zemském elektromagnetickém poli poskytují důkazy o tom, že právě probíhá obrovská transformace pozemského životního prostředí. Tuto situaci navíc zostřuje fakt, že antropogenezní (lidská) produkce/spotřeba energie v 1990-tých letech dosáhla (1-9)E+26 ergů ročně, což znamená, že hladina uměle vyrobené energie dosáhla hodnoty klidové energetické produkce/spotřeby, produkované naší planetou.
Pro srovnání: roční energetické "výdaje" Země zahrnují (1-9)E+26 ergů za zemětřesení, (1-9)E+24 za geomagnetickou bouři a (1-9)E+28 vyzářeného tepla [54].
Registrovány a zaznamenány byly dokonce už i technogenní účinky přesahující funkční stav zemského elektromagnetického skeletu. V roce 1985 byl odhalen sedmidenní technogenní cyklus, vyvolávající variace dynamických parametrů geomagnetického pole [62, 63]. Tento cyklus ovlivnil mnoho krátkodobých cyklů ve vztahu Země-Slunce. Více než 30% magnetosférických poruch středního rozsahu bylo, a je, způsobeno naší produkcí, přenosem a spotřebou elektrické energie. Van Allenův radiační pás se prudce snížil nad východní pobřeží Spojených států (ze 300 na 10 km). Tento proces je úzce spojený s přenosem elektřiny z Great Lakes směrem na jih, podél magnetického poledníku, a s použitím ionosférické rezonanční frekvence (60Hz) v US energetickém rozvodu [63]. Existuje rovněž registrovaná souvislost mezi "odtokovými" vlastnostmi Brazilské magnetické anomálie a elektrárnami "Hydro-Quebec". Také velmi komplexní kombinace techno-naturálních elektromagnetických procesů v supermetropolích dosud nikdo neprostudoval. Studie úmrtnosti na kardiovaskulární nemoci, provedená v roce 1996 v ST. Petersburgu, obnažila přímé spojení mezi městskou spotřebou elektrického proudu a úmrtností.
Mimoto - měli bychom se konečně probrat a začít si všímat rostoucí frekvence a rozsahu přirozených světélkujících formací v atmosféře a těsném okolí Země [64, 65, 66]. Procesy generující a "živící" takovéto formace, rozprostřené nad celou Zemí, představují pozoruhodný fyzikální fenomén. Nanejvýš neobvyklé na těchto světélkujících formacích je, že zatímco zdánlivě vykazují zřetelné rysy známých fyzikálních procesů, jde o naprosto neobvyklé kombinace provázené procesními rysy, které nemohou být objasněny na základě stávajících fyzikálních znalostí. Tyto neobvyklé rysy intenzivních elektromagnetických procesů byly pozorovány v prostoru uvnitř a poblíž těchto přirozených samostatně světélkujících objektů.

Tyto rysy zahrnují:
3.2.1. Intenzivní elektromagnetické emise v rozsahu od pásma milimetrových vln, přes viditelné světlo, až po televizní a rozhlasové vlnové délky.

3.2.2. Změny elektrického a magnetického pole, vyvolávající například elektrické poruchy, magnetizaci skal i technických objektů.

3.2.3. Ničivé elektrické výboje.

3.2.4. Gravitační účinky, jako například levitaci.

3.2.5. Ostatní projevy.
Všechny vlastnosti úkazů tohoto druhu přímo volají po založení nového odvětví moderní fyziky, zejména po vytvoření "nehomogenního fyzikálního vakuového modelu" [67]. Rozvoj vědy v tomto směru by nám dovolil odhalit skutečnou povahu těchto objektů, které, jak se zdá, skrytě působí na naše geologicko-geofyzikální a biosférické prostředí, i na lidský život [68].
Ze všech těchto důvodů tedy nejprve musíme vzít v úvahu všechny nově rozvinuté procesy a stavy v našem geologicko-geofyzikálním prostředí. Tyto se většinou manifestují v obtížně registrovatelné a pozorovatelné kvalitě v zemském elektromagnetickém skeletu. Údaje o nich se rovněž úzce dotýkají geofyzikálního a klimatického významu solárně-pozemských a planetárně-pozemských interakcí. Obzvlášť to platí o Jupiteru, s nímž je naše planeta v magnetické konjugaci. Jako celek se tyto planetárně-transformační procesy vyvíjejí ukvapeně, všudypřítomně a mnohotvárně. Je proto kriticky potřebné, aby státníci byli informováni a cvičili se chápat globální souvislosti jako součet přírodní a lidské činnosti, a podstatu jejich příčin a účinků [69].
Je zde závažná potřeba zahájit vědeckou studii, která by plasticky zobrazila problematiku sdruženou se současnými pozemskými transformačními procesy a účinky, které budou mít na globální demografickou dynamiku [70]. Po prudkém vzepjetí zhoubných sil našeho technogenního systému na planetární i kosmické úrovni, teď máme otevřený prostor k řešení otázky dalšího přežití naší technokratické civilizace [33, 7].
Skutečnost, že základní princip svrchovanosti přírody [72] stojí vysoko nad lidstvem i se všemi jeho současnými techno- a psychogenními aktivitami a jejich plody, je stále víc a více zjevnější.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama