Hlavně se hezky bát. Sopečný týden jako prasečí chřipka

29. dubna 2010 v 3:51 |  Globálne oteplovanie, modifikácia počasia, chemtrails

Otázka za dvě miliardy eur: Víte, co je horší, než když letadla zastaví sopečný čmoud? Řešení: Když se později zjistí, že žádný čmoud nebyl a klidně se mohlo dál létat. Něco takového se rýsuje. Velký kouřový týden se možná změní na velký panikářský týden.


Erupce islandské sopky, zastavila letadla.

foto: AP
Erupce islandské sopky, zastavila letadla.

Tím, co hodilo na Evropu deku, nebyla nakonec jen sopka, ale také alibismus a spoléhání na komputery. Omočeno i EU. A asi i způsob života, když se na mikrovlnky pro jistotu lepí varování, že dovnitř nemáme vkládat kočku.

Teď popořadě. Dvě miliardy je cenovka, na niž se vyšplhají škody způsobené uzavřením evropského nebe. Teď se zdá, že k tomu nebyl důvod.
Evropa byla ochromena na základě počítačové simulace. Ta má zásadní slabinu: ukáže, kde všude je sopečný popel, ale neumí zjistit, kolik ho tam je. Když zoufalé aerolinky, třeba British Airways či Lufthansa, vyslaly do vzduchu vlastní měřicí letouny, zjistily, že koncentrace je zanedbatelná.

Ale pravidla z roku 1980 hovoří jasně: když je ve vzduchu sopečný popel, musí letadla zůstat na zemi. Je to skvělé alibi a pohodlný systém. Byrokraté jsou za ním neprůstřelní. Nemají jinou možnost, a tak nemusí vyhodnotit skutečné riziko.

Zatímco zjišťujeme, jestli je na Marsu voda, nejsme schopni rychle změřit, kolik je popílku mezi Vídní a Krakovem, aby rakouský prezident mohl letět na pohřeb polského kolegy.

Jednodušší je rovnou se bát. Sopečný poplach hodně připomíná loňské zděšení kolem prasečí chřipky. A taky paniku po 11. září, kdy jste najednou měli teroristy málem i v altánu na zahradě.
Aby bylo jasno: neříkám, že aerolinky měly jednoduše vyslat letouny s pasažéry do dýmu a čekat, jestli se nezřítí. Ani že jsme chybili, když jsme se připravovali na pandemii chřipky nebo v roce 2001 zpřísnili bezpečnostní opatření. Naopak. Doufej v nejlepší, připravuj se na nejhorší, radí zlaté pravidlo přežití.

Potíž je v tom, že my si už jinou možnost než tu nejhorší nedáváme. Nepozorovaně jsme si vyrobili jakousi kulturu paniky. Reakce na rizika je stále přehnanější. A když chcete uprostřed katastrofismu zůstat střízliví, není se kromě vlastní skepse o co opřít.

Zdroje, odkud bereme informace o ohrožení, ztratily věrohodnost: politiky není třeba rozebírat, horší je, že věda je dnes průmyslové odvětví, jehož výstupy jsou často motivované získáváním příjmů.

Možná stačilo okopírovat postupy, jaké má připravené pro sopečný poplach Amerika.
Měřicí letouny zjistí koncentraci popela a podle toho se pružně přesměrovávají trasy. Evropská pružnost vypadala tak, že unijním ministrům dopravy trvalo pět dní, než se sešli u videokonference. Evropská měřicí letadla toho moc nenalétala, protože stejně nebylo proč.
Ale byli jsme hezky v bezpečí. Opravdu?

Když po 11. září 2001 Američané omezili létání a začali jezdit auty, statistika ukázala, že to na silnicích způsobilo dodatečných 2 500 mrtvých. Kolik jich bylo za týden velké sopečné paniky?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama