FED aneb USA legálně v bankrotu?

15. října 2010 v 0:54 | David Vorovka |  FED, peňažné otroctvo
Ilustrace

Naše (americká) vláda praktikuje to, co se uhlazeně nazývá "schodkový rozpočet". Jiné termíny, jež by tuto praxi vhodně charakterizovaly, jsou "falšování" a "účetní podvod", ale to všechno je ve výsledku totéž; utrácení peněz, které ve skutečnosti nemáte. To, co by pro normálního člověka znamenalo zločin trestaný vězením, bylo pro vládu legalizováno zákonem o Federální rezervě (Federal Reserve Act). To nebyl zrovna populární zákon. Demokraté proti vytvoření soukromé banky, dozorující nad systémem nekrytých bankovek, vedli v roce 1912 kampaň. Nicméně 23. prosince 1913 byl díky nepřítomnosti nesouhlasících kongresmanů během vánoční pauzy zákon o Federální rezervě odhlasován. 

V pozdějších letech, během velké deprese, kongresman Louis T. McFadden (který byl 12 let předsedou výboru pro bankovnictví a měnu) žádal parlamentní vyšetřování zločinného spiknutí spočívajícího v soukromém vlastnictví "systému Federální rezervy". Požadoval obžalobu federálních úředníků, kteří porušili služební přísahu jak založením, tak vedením Federální rezervy - prosil Kongres o vyšetřování neuvěřitelné škály jasných trestných činů rady Federální rezervy i Federálních rezervních bank. McFadden dokonce naznačoval, že Federální rezerva vědomě odstartovala velký krach na burze v roce 1929, aby posléze 9. března 1933 protlačila schválení zákona o nouzovém bankovnictví (Emergency Banking Act), který odstranil zlatý standard.

McFadden v parlamentním záznamu na stranách 1295 a 1296 z 10. června 1932 o FED řekl: "V naší zemi máme jedny z nejzkaženějších institucí, jaké svět kdy poznal. Mluvím o radě Federální rezervy a Federálních rezervních bankách. Rada Federální rezervy, vládní rada, podvedla vládu Spojených států a obyvatelstvo Spojených států nedostatkem peněz na placení státního dluhu. Drancování a zločiny rady Federální rezervy a Federálních rezervních bank, jichž se dopouštěly společně, stálo tuto zemi tolik, že by se za to státní dluh zaplatil několikrát. Tyto odporné instituce ožebračily a zruinovaly lid Spojených států; zruinovaly sebe a prakticky zruinovaly naší vládu. Stalo se tak díky špatnému zákonu o Federální rezervě a díky podvodným praktikám bohatých supů, kteří ji kontrolují."

Proč všechen ten povyk nad zlatým standardem? Vraťme se k Zakládajícím otcům a původnímu významu slova "dolar". "Dolar" je ve skutečnosti váhová míra stříbra, přesně 371,25 grains (24,13 gramu). Naše americké stříbrné dolary jsou ve skutečnosti těžší, protože do nich jsou kvůli trvanlivosti přidávány další kovy. Ale dolar BYL 371,25 grains stříbra, což odpovídalo váze celého řetězce přijímaných peněžních jednotek sahajících přes španělský dolar, holandský daller, až k německému thaleru; byl to produkt stříbrných dolů zhodnocovaný mincemi přesné váhy. Ražební zákon z roku 1792 přesně definoval náš dolar v odpovídající váze vzhledem ke stříbrným dolarům používaným ve zbytku světa, a pak definoval zlatý dolar jako množství zlata, jenž se bude rovnat ceně stříbra ve stříbrných dolarech 24,75 grains, 1/15 váhy stříbra ve stříbrných dolarech. Takže co je špatně? Opravdu nic. Když vy jako občan držíte v ruce stříbrný nebo zlatý dolar, držíte kov v jeho současné hodnotě. Vláda nemůže udělat nic, čím by změnila hodnotu peněz, které máte pod kontrolou.

Vezměte si stříbrný římský denár na obrázku.Římská říše je už dávno pryč, ale peníze, které Řím vydal, mají stále cenu, protože samotné mince měly cenu. Římské stříbrné mince se jako peníze používaly dlouho po zhroucení impéria, protože cena mincí díky stříbru v nich obsaženém nezáležela na tom, jaká vláda je vydala.

Samozřejmě že nošení příliš mnoha mincí může být obtížné, takže země, včetně té naší, shledaly za výhodné vydávat papírové bankovky. Ale tyto bankovky byly sotva výhodou. Zlaté a stříbrné certifikáty byly jen "potvrzujícími šeky" za ekvivalentní váhu zlata nebo stříbra drženého ve státní kase, které by bylo na požádání vydáno. Ovšem ve finále byl právoplatný dolar Spojených států 371,25 grains stříbra nebo 24,75 grains zlata. Problém tohoto systému z pohledu vlády a bank je ten, že omezuje množství peněz, s nimiž mohou pracovat. Když banka vyčerpá zásobu stříbra nebo zlata (nebo ekvivalentních certifikátů), už nemůže půjčovat další peníze, z nichž získává úroky. Když vláda vyčerpá zásobu stříbra nebo zlata (nebo ekvivalentních certifikátů), už nemůže dál utrácet peníze (stejně jako my ostatní).

Okamžitým efektem ukončení zlatého standardu bylo to, že papírový dolar už nebyl závislý na 371,25 grains stříbra nebo 24,75 grains zlata, mohlo se tisknout víc papírových dolarů (nyní nazývaných "bankovky federální rezervy") a jejich cena už nebyla pod kontrolou občanů, ale pod kontrolou vydávající centrální banky, a zakládala se na celkovém počtu vytištěných dolarů. Čím víc dolarů je vytištěno "ze vzduchu", tím menší cenu každý z nich má.

Bankovky federální rezervy: Podvod, spočívající v tomto systému, je jednoduchý. Federální rezervní banka si najímá ministerstvo financí, aby vytisklo nějaké peníze. Federální rezerva platí státní pokladně pouze cenu tisku, NEPLATÍ 1 dolar za každý 1 vytištěný dolar. Ale Federální rezerva bankám pronajímá peníze (nebo úvěrové limity) v plné nominální hodnotě a ty banky, které vyčerpají své depozity, vám pak půjčují Federální rezervou nekryté bankovky, které musíte zaplatit v plné dolarové hodnotě (plus úroky) vytvářením produktů práce, přestože Federální rezerva tiskne peníze za penny, nebo je vytvoří "ze vzduchu" v počítači. Jak Federální rezerva tiskne stále větší nadbytek peněz, zásoba peněz se zvyšuje, příliš mnoho peněz začíná stačit na málo zboží a služeb, což znamená nárůst cen. Ale navzdory šarádě Federální rezervy inflace nepřichází. Federální rezerva může zastavit inflaci kdykoliv chce prostě tím, že zastaví tiskařské lisy. Díky tomu jsou inflace a recese pod plnou kontrolou Federální rezervy.

V průběhu času nadměrný tisk bankovek zničil hodnotu dolaru. Pokud chcete vědět jak moc, běžte ven a zkuste koupit 371,25 grains stříbra. Zhoršování je obvykle postupné. Někdy však přijde taková devalvace jako v roce 1985 (způsobená kvůli zastavení obchodního schodku), která zahájí skupování nemovitostí v naší zemi Japonci.

O zvrácení tohoto procesu se pokoušela řada politiků. Kennedy vydal vládní nařízení 11110, požadující po ministerstvu financí zahájení tisku a vydávání stříbrných certifikátů na stříbro zbývající v držení ministerstva financí. Kennedy se rozhodl vrátit k systému, kdy by mohl vydávat a kontrolovat peníze pouze Kongres, takže by se stoupající státní dluh mohl snížit neplacením úroků bankéřům z Federálního rezervního systému, kteří tisknou peníze a pak je půjčují vládě na úrok. Proto podepsal vládní nařízení 11110, požadující vydání 4 292 893 815 dolarů v bankovkách prostřednictvím ministerstva financí místo obvyklého systému Federální rezervy.

Tentýž den, kdy Kennedy podepsal návrh zákona měnící podložení jedno a dvoudolarových bankovek ze stříbra na zlato, získala slábnoucí americká měna na síle. Kennedyho kontrolor měny, James J. Saxon, byl nějakou dobu s radou Federální rezervy ve sporu, jelikož povzbuzoval širší investice a půjčky pro banky, které nebyly součástí systému Federální rezervy. Saxon rovněž rozhodl, že by ne-rezervní banky mohly upsat novou emisi cenných papírů státu a lokální obecné obligační dluhopisy, což by znova oslabilo dominanci bank Federální rezervy. Kennedyho vládní nařízení nebylo díky atentátu nikdy realizováno, a krátce nato vyňaly Spojené státy stříbrné mince z oběhu a nahradily je měděnými plíšky, používanými dodnes.

Tyto dvě události, ztroskotání tisku nových stříbrných certifikátů a nahrazení našich stříbrných mincí bezcennými plíšky, můžou vysvětlit, proč Warrenova komise přijala mezi své členy Johna J. McCloye, muže, který měl nulové zkušenosti se zločinem, právním nátlakem nebo státní bezpečností, ale byl prezidentem Chase Manhattan Bank.

Mělo by být poznamenáno, že banky samy ještě zlatý standard používají. Finanční transakce mezi hlavními státními bankami se stále vyřizují přenosem zlatých prutů. Takže tady máme banku, která legálně padělá peníze, jež si půjčujete, ale očekává splácení v plné hodnotě (plus úroky). Jenže co je dobré pro Federální rezervu, je dobré i pro vládu, a tady se dostáváme zpět k tomu zábavnému výrazu "schodkový rozpočet". Vláda utrácí víc peněz než přijímá. Tak to je už řadu let. Federální rezerva, jediný legální zdroj těchto nekrytých bankovek, tiskne hotovost, kterou vláda potřebuje (nebo v počítači vyrábí úvěrové limity). Tato zvláštní hotovost je považována za půjčku, aby vláda mohla pokračovat v nadměrném utrácení a další erozi ceny dolaru na světovém trhu. Vláda (to znamená daňoví poplatníci) platí plnou nominální hodnotu, plus úroky.

Ale je tu ještě další problém. Vláda si půjčuje tolik peněz, že to zvyšuje úrokové sazby! Vy platíte VĚTŠÍ úroky na své hypotéce, automobilovém úvěru a úvěrových kartách, protože vláda nemůže vyvážit své účty. Zvláštním úrokem, který platíte, je proto další skrytá daň. Vláda vám ve své "velkorysosti" dává daňový dobropis na hypoteční úrok, který je vyšší kvůli její vlastní půjčce! Za 12 let Reaganovy a Bushovy vlády se Spojené státy staly ze světově nejvíce věřitelského národa světově největším dlužníkem. Mnoho národů, které se těšily obrovským obchodním přebytkům, začalo Spojeným státům půjčovat pod podmínkou, že zapracujeme na naší průmyslové výrobě, vyčistíme infrastrukturu, zvedneme daně, zkrátka pročistíme naše jednání tak, aby investování do Ameriky mělo smysl! Fakticky vzato jsme to však neudělali.

Při pokusu zakrýt skutečný rozsah problému docházelo k různým úskokům. V několika posledních letech posílala federální vláda státům méně peněz z daní, než na daních vybrala. To znamená, že si státy na pokrytí svých závazků musí půjčovat VÍC peněz. Čistý výsledek je ten, že se dluh přenáší na státy, aby se ukryla jeho skutečná velikost. Vláda snadno přizná 3 bilion "veřejného" dluhu, zdráhavě připustí, že to je "nekryté pasivum" dosahující částky téměř 7 bilionů, ale skutečná tvrdá pravda je taková, že celkový vládní dluh, státní i federální, v současnosti činí přes 14 bilionů dolarů, to je asi 50 000 dolarů na každého muže, ženu a dítě ve Spojených státech. Od roku 1960 daňoví poplatníci vysolili jen na platbách úroků 15 bilionů dolarů, zatímco se dluh stále zvyšuje.

Další kousek, který vláda předvádí, je "půjčování si" z různých svěřeneckých fondů pod její kontrolou. Nějaké 2 biliony se vypařily ze svěřeneckých účtů rodilých Američanů (nyní je žalováno ministerstvo vnitra a ministerstvo financí) a skoro 3 BILIONY byly za posledních 8 let odebrány a utraceny z vašeho sociálního a důchodového zabezpečení. Jestliže si vláda musí půjčovat peníze na váš důchod za situace, kdy se věci mají údajně tak dobře, za jakých podmínek ty peníze může splatit? Nebo vám vláda váš důchod jenom slibuje a buď vám na něj vyměří další daň, nebo nedostanete podporu, o které jste si mysleli, že si na ni platíte? To nám přináší vedlejší problémy.
Už jsme si půjčili tolik peněz, že věřitelé začínají být nervózní. Během Johnsonovy vlády Charles DeGaulle požadoval po Spojených státech lombardní půjčky dlužené Francii ve zlatě a začalo odvážení zlata ze státní kasy. To způsobilo, že několik dalších států požadovalo totéž a prezident Nixon musel zlaté okno zabouchnout, protože jinak by se kasa brzo vyprázdnila.

Jenže Nixon za ten dluh musel nějak ručit, a tak přišel na plán potichu odložit obrovské plochy americké půdy i s jejími nerosty přímo do rezervy na pokrytí nesplacených dluhů. Tehdy už byl americký lid rozčílen válkou ve Vietnamu a Nixon dost dobře nemohl připustit, že rozdělil celé lány Spojených států vlastníkům zahraničního dluhu. Tak vymyslel Agenturu pro ochranu životního prostředí a schválil drakonické ekologické zákony, jež sloužily k udržení země s obrovskými přírodními zdroji pryč od majitelů a k dokázání vlastníkům zahraničního dluhu, že američtí občané tyto zdroje nevrtají, netěží, ani jinak nevyužívají. Od tohoto dne až dodnes vláda, jak klesá stále hlouběji do dluhu, uchvacuje stále více země, prohlašujíc ji za divočinu nebo "oblast bez silnic" či "řeku dědictví" nebo "mokřiny" nebo jiný z víc jak tuctu dalších takových matoucích pojmů, ale konečný výsledek je stejný. My jako národ nemůžeme využívat zem, a v mnoha případech na ni ani nesmíme vstoupit. Tohle není o ochraně přírody, je to o zástavě majetku. Vláda ukradla VAŠÍ zem a použila ji na zajištění půjček. Když se vláda nemůže dostat z dluhů, zastavuje stále více země, aby se vyhnula propadnutí zadlužené nemovitosti.

Není daleko den, kdy se občané Spojených států probudí a zjistí, že už nejsou občané, ale nájemníci. Zkrátka, Spojené státy mají vážný problém. Přišli jsme o obrovské množství výrobní kapacity, a ty produkty, které ještě vyrábíme, navzdory trvalé devalvaci dolaru nedokáží na světovém trhu dobře konkurovat. Stručně řečeno máme platit obrovské dluhy a máme málo toho, čím je zaplatit.

Národy a banky, kterým dlužíme peníze, s námi mají opravdu velkou trpělivost. Vědí, že naše ekonomiky jsou tak pevně provázané, že co poškodí Ameriku, poškodí i je. Ale dříve nebo později, možná po nějakém obchodním krachu, někdo, aby zaplatil vlastní dluhy, bude chtít, aby byly splaceny jeho půjčky Spojeným státům. A než by se nechal napálit "bezcennými papíry", bude se splacení dožadovat na vládě Spojených států. Toto nám přináší "trhy cenných papírů", nejpozoruhodnější burzovní trh.

V posledních několika letech nás neustálé mediální proslovy ujišťovaly o tom, že jediným měřítkem kvality naší ekonomiky je stoupající počet akciových trhů. Jenže bližší pohled na tyto drahé akcie odhalí, že většina je silně přeceněná; jejich cena je spíš výsledkem tržních sil, než že by byla podložena skutečnou hodnotou (schopností vydělat). Jedním z příkladů je Amazon.com, který měl hrozný rozběh cen akcií, přestože společnost sama je zisková. Vláda přiznává používání skrytých prostředků k předcházení poklesu obchodu; k udržování cen akcií na uměle vysoké a přeceňované úrovni, aby mohla těmito působivými čísly mávat jako "důkazem", že je všechno v pohodě, tak, aby se daňoví poplatníci vrátili do práce a platili víc daní. Ale aby mohly být ceny akcií udržovány nad jejich skutečnou hodnotou, poptávka musí být taková, aby udržela vysoké ceny. Jinak řečeno, do spodní části pyramidy musí stále přicházet NOVÍ investoři, držící ceny akcií nahoře před pádem. Proto je tu nápor komerčních lákadel pro nováčkovské investory do akciového trhu přes "online obchodování". Jak ukazuje Ponziho diagram, akciový trh se zhroutí, když už vespod nebudou moct být přitaženi noví kupující.

Když se trh začíná zadrhávat, vlády (naposled britská) vypustí na světový trh obrovské zásoby zlata, aby cenu zlata snížily a odradily investory od opuštění akciového trhu kvůli zlatu. Nakonec nic jako oběd zadarmo neexistuje. Nemůžete vydělávat peníze a zvyšovat jejich hodnotu tím, že je budete přesypávat z jedné banky do další. Národ nemůže prosperovat tím, že si všichni navzájem perou prádlo, nebo posílit svou vládu směrnicemi a naprosto zmateným papírováním, ani kolem rozhazovat akcie, které mají možná tak malou reálnou cenu jako bankovky Federální rezervy. Abyste vydělávali peníze a vykazovali zisk, musíte vytvářet produkty, které chce někdo jiný koupit, a tyto kapacity si bohužel Spojené státy ve velké míře nechaly vyklouznout. "Ekonomika služeb" byla politická propaganda, aby veřejnost uvěřila, že pokles našich výrobních kapacit byl dobrá věc.

Náš národ je na mizině, zbankrotovaný, a protože prodal velkou část svých strojů a technologií, nesnadno se vrací k pracím, které kdysi udělaly náš národ velikým. Naše infrastruktura je v rozkladu (procento amerických silnic s významnějším poškozením se jen v loňském roce zdvojnásobilo), naše veřejné školy nedokážou produkovat pracovní sílu schopnou fungovat v high-tech výrobním prostředí, a manažeři a koncoví inženýři s výrobními zkušenostmi byli z velké části odlákáni ostatními národy. Náš celkový vládní dluh dosáhl bodu, kdy je slib, že daňoví poplatníci můžou pokrýt jakékoliv ztráty zahraničních investic, neupřímný, protože už nemůžeme platit ani dluhy naší vlády. Náš národ má problém. Neděláme příliš produktů, které bychom použili pro výrobu. Následkem toho nemáme produkty na prodej, jak jsme byli zvyklí. Dokonce nevyrábíme ani většinu produktů, které potřebujeme pro sebe (jako ten počítač, na který teď civíte).

Výsledek: máme obrovský obchodní schodek. Z našeho národa odtéká hotovost a zpátky nepřichází ani zdaleka tak rychle. Žádná cesta, jak tento trend obrátit, neexistuje; to je závažný problém. Náš národ se stává chudším, je beznadějně zadlužený, a všechna ta umělá eskalace cen akcií to nemůže zakrýt. A jak pokračuje uměle napumpovaný trh cenných papírů v úpadku, pravdivá míra ekonomické hrůzy, jenž je produktem desetiletí vládní zkaženosti, se stane zjevnou všem.

Překlad Petra Velíšková

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama