Leden 2011


Podivná dohra nehody letu American Airlines 2253

25. ledna 2011 v 10:04 | Jan Zeman |  9/11
29. prosince 2010 sjel Boeing 757 společnosti American Airlines z dráhy v Jackson Hole ve Wyomingu. Nikomu se nic nestalo, ale případ má nanejvýš podivnou dohru.
Letadlu evidentně včas nezafungoval revers a brzdící klapky. Je to patrné z tohoto videa:


Naštěstí se nikomu nic nestalo, protože na konci dráhy čekala letadlo silná vrstva sněhu, o který se  pak po necelých 200 metrech zastavilo. Závada byla podle internetových diskusí nejspíše na podvozkovém čidlu, které nedodalo automatice signál, že je letadlo na zemi - aby bylo možné zapnout revers a brzdící klapky - a objevila se u onoho stroje zřejmě již dříve.

Co je na tomto incidentu zajímavé, je fakt, že NTSB (federální agentura, která vyšetřuje letecké nehody) zcela záhy už 1. ledna vyloučila American Airlines z vyšetřování poté, co vyšlo na jevo, že společnost proti všem předpisům odvezla černé skříňky z místa nehody do Tulsy v Oklahomě a tam si z té, která zaznamenává letové údaje (FDR), ilegálně stáhla data. NTSB sice zároveň vehementně tvrdí, že ke změně dat v černých skříňkách nedošlo. Nicméně to, že vůbec připouští takovou možnost, je značně alarmující, stejně jako že americká mainstreamová média o této skandální věci zarytě mlčí.

Můžeme se totiž nyní už legitimně ptát, kam všude byly odvezeny černé skříňky z letadel z 11. září, co se tam s daty v nich provádělo a zda jsou (z těch, které nezmizely - jako ony všechny čtyři z WTC) autentická - když NTSB nikdy nezveřejnila ani jejich sériová čísla - aby bylo vůbec jasné, z kterého letadla pocházejí - stejně jako dosud, skoro po 10ti letech, nedokončila řádné vyšetřování.


Manipulace s důkazy k 11. září

25. ledna 2011 v 9:52 | Jan Zeman |  9/11
Fotoshopované důkazy? Co dělá FBI? Zase mrtvého brouka? K čemu jí Američani platí?
Mnozí jistě viděli známou namodralou fotku údajných zbytků letadla označovaného jako "UA175" s ocasním číslem N612UA:


Fotografii údajně pořídil pan W. Gene Corley 25. 10. 2001 a byla s místopřísežným pohlášením zařazena do sbírky fotografických důkazů FEMA 1. května 2002.
Na fotografii je údajně vidět část ocasního čísla N6....


Jeho umístění na zbytku letadla je ale jasně výrazně nekonzistentní s umístěním ocasního čísla
na letadle N612UA:

zdroj airliners.net datum pořízení 8. 12.1999

Číslo jakoby zasahovalo do otvoru okýnka.
Je známa rovněž fotografie střechy WTC5, kde je onen kus vidět:


Ovšem celkem jasně bez oné části s ocasním číslem.
Později se objevila další fotografie, která však ukazuje, že se na místě nacházejí dva oddělené
díly, které k sobě nepasují:


A fotografie celkem jasně ukazuje, spolu s fotografií umístění ocasního čísla od plane-spoterů, že naše známá fotografie, která figuruje mezi důkazním materiálem FEMA, pod přísahou získaná od W. Gene Corley, je přinejmenším velice výrazně zmanipulována.
Proč byla zmanipulována a proč W. Gene Corley není federálně stíhán pro křivou přísahu a falšování důkazů?



Mojmír Babáček: 11. září a tajné služby (Promyšlený podvod)

24. ledna 2011 v 8:14 9/11
První původní česká monografie, která vyvrací vládou a masmédii předkládané vysvětlení teroristických útoků z 11. září 2001. Faktograficky bohatá kniha dovozuje na základě analýzy veřejně dostupných informací, že americké zpravodajské a bezpečnostní složky o přípravách útoků věděly, úmyslně jim ale nezabránily a dokonce se na jejich realizaci nejspíš i spolupodílely. Autor vychází z důkladné znalosti oficiálních zpráv amerických vyšetřovacích orgánů, světového tisku i sekundární literatury


Mojmír Babáček (* 1947) je nezávislý publicista a občanský aktivista (zakladatel Mezinárodního hnutí za zákaz manipulace lidské nervové soustavy technickými prostředky). Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor filozofie a politická ekonomie. Během normalizace navštěvoval bytové semináře Petra Rezka a Zdeňka Pince a v roce 1978 podepsal Chartu 77. V roce 1981 emigroval do Spojených států amerických, kde pracoval mimo jiné jako počítačový programátor.
Jazyk: CZ, ISBN: 9788087461006, Počet stran: 256, Kategorie: Historie, Název: 11. září a tajné služby, Podnazev: Promyšlený podvod, Vydavatel: GrimmusAutor: Mojmír Babáček, Rozměr: 147 x 208 mm, Vazba: brožovaná, Doporučená cena: 295 Kč.
Knihu lze objednat přímo na stránkách vydavatele: http://grimmus.cz/ nebo na přímo na emailu: schmidt[et]grimmus.cz .
----------------------
OBSAH
Úvodem
Prolog
Příběh Sibel Edmondsové - jak fungují americké zpravodajské služby a jak probíhá vyšetřování jejich nezákonné činnosti, když je "v zájmu státu"
1. DÍL - ZPŮSOB PRÁCE AMERICKÝCH ZPRAVODAJSKÝCH SLUŽEB PŘED 11. ZÁŘÍM SVĚDČÍ O TOM, ŽE PŘÍPRAVY ÚTOKŮ SLEDOVALY
  • Americké zpravodajské služby věděly o přípravách útoků od začátku roku 2000
  • Americká odposlechová služba po celou dobu příprav útoků odposlouchávala telefonní síť Al Kajdy
  • Americká vláda zabránila týmu Able Danger v odhalení příprav útoků z 11. září
  • Chalid Šejk Mohamed mohl připravovat útoky na území USA přestože na jeho dopadení byla vypsána dvoumiliónová odměna
  • CIA zatajila americké vízum Al Midhara před ostatními zpravodajskými a bezpečnostními službami
  • Otevřenou cestu do USA měl i organizátor teroristických útoků Al Kajdy "Chalad"
  • Zprávy amerických vyšetřovacích orgánů nezveřejnily klíčové informace o sledování schůzky v Kuala Lumpuru
  • CIA se snažila zabránit tomu aby se dozvěděla o odletu účastníků schůzky v Kuala Lumpuru do USA
  • FBI a teroristé v San Diegu
  • Německo ohlásilo odjezd hamburské buňky Al Kajdy do USA
  • Někdo zřejmě sledoval v USA i další únosce z 11. září
  • CIA skrývala před FBI podíl účastníků schůzky v Kuala Lumpuru na teroristickém útoku na válečnou loď Cole
  • FBI zatajila před svými pracovníky zprávu o připravovaných únosech amerických letadel Al Kajdou
  • Národní komise pečlivě vybírala jaké informace o připravovaných útocích Al Kajdy má zveřejnit
  • Na to aby FBI začala hledat teroristy na americkém území bylo pořád ještě "brzy"
  • CIA utajovala zprávy o připravovaných útocích Al Kajdy v USA od cizích zpravodajských služeb
  • CIA se rozhodla varovat prezidenta Bushe před teroristickými útoky Al Kajdy v USA
  • Ředitelství FBI vědělo o přípravách únosů letadel Al Kajdou v USA
  • Kdo všechno věděl předem o útocích z 11. září
  • Vyšetřování Zachariase Musaviho - ředitelství FBI zabránilo odhalení příprav útoků
  • FBI teroristy "nenašla" přestože měli na svá jména řidičské průkazy bankovní karty a telefonní číslo
2. DÍL - KDO POMÁHAL TERORISTŮM ?
  • Útoky na Spojené Státy z 11. září 2001
  • Americká Správa civilního letectví neinformovala vojenské letectvo o unesených letadlech
  • Jak rychle kdo reagoval na útoky z 11. září
  • Budovy Světového obchodního centra nemohly spadnout tak rychle bez výbušnin a výbušniny byly nalezeny v prachu z pádu budov
Závěr
----------------------
Chalid Šejk Mohamed mohl připravovat útoky na území USA, přestože na jeho dopadení byla vypsána dvoumiliónová odměna

Chalid Šejk Mohamed byl hlavním organizátorem útoků z 11. září. Narodil se v Pákistánu, ale vyrostl v Kuvajtu a vysokou školu absolvoval v USA. V roce 1986 tam ukončil studia v oboru mechanického inženýrství. Svými schopnostmi si v Al Kajdě vysloužil přezdívku "muchtar" - "mozek". Hned po studiích se vydal do Afghánistánu pomoci Afgháncům v boji proti sovětské okupaci. V roce 1992 bojoval v Bosně a potom se stal, na pozvání katarské vlády, zaměstnancem katarského ministerstva elektřiny a vodárenství. Část své pracovní doby trávil cestováním po světě a organizováním teroristických útoků. USA nenáviděl, protože ve své zahraniční politice podporovaly izraelskou okupaci palestinského území.

V USA studoval společně s bratrem Ramzi Jusefa. Ramzi Jusef byl jeho strýc a manžel sestry jeho ženy, ale také terorista, který organizoval první bombový útok na budovy Světového obchodního centra v roce 1993. Při vyšetřování tohoto útoku FBI zjistila, že Chalid Šejk Mohamed poslal Ramzi Jusefovi 660 dolarů na jeho uskutečnění.

V lednu 1995, týden před návštěvou papeže, došlo na Filipinách k požáru v bytě, ve kterém byly vyráběny výbušniny, které měly být použity k útoku na papeže. Výrobu výbušnin řídili Chalid Šejk Mohamed a Ramzi Jusef, kteří po požáru z Filipin utekli. V rámci vyšetřování byl zatčen Abdul Hakim Murad, který prozradil plán Chalida Šejka Mohameda a Ramziho Jusefa vyhodit za letu do povětří 12 letadel směřujících do Los Angeles (tam směřovala i letadla unesená 11. září 2001). Hakim Murad řekl vyšetřovatelům FBI i to, že Mohamed a Jusef uvažovali o tom, že by bylo možné, aby malé letadlo naložené výbušninami narazilo do budovy ředitelství CIA v Langley. Bylo by zcela logické, kdyby od té doby byly nejdůležitější americké instituce vybaveny protivzdušnou obranou. Psalo se i o tom, že doopravdy byly. Potom je ale překvapivé, proč nebylo 11. září sestřeleno letadlo nalétávající na Pentagon.

Chalid Šejk Mohamed byl v roce 1996 za přípravu útoků na americká letadla směřující do Los Angeles v USA odsouzen. V tomtéž roce se americké zpravodajské služby dozvěděly, že Chalid Šejk Mohamed žije v Kataru a snažily se přesvědčit katarskou vládu, aby souhlasila s vysláním amerického komanda, které by ho zatklo. Katarská vláda ale Mohamedovi dala nepopsaný pas a umožnila mu tak útěk. V roce 1998 USA rozsudek nad Chalidem Šejkem Mohamedem zveřejnily a za informaci vedoucí k jeho zadržení byla vypsána od¨měna 2 milióny dolarů. FBI také vydala plakát s jeho fotografiemi (s plnovousem a bez plnovousu), které si opatřila koncem roku 1995.
Z Kataru odešel Chalid Šejk Mohamed do Afghánistánu a Pákistánu, ale část roku 1997 prožil v Praze. S použitím 60 falešných pasů na různá jména cestoval po celém světě a zakládal tam teroristické buňky. Ještě v roce 1996 se v Afghánistánu sešel s Bin Ládinem a vyprávěl mu o útoku na Světové obchodní centrum a plánu odpálení letadel směřujících do Los Angeles. Zároveň mu předložil svůj plán na útok letadly na cíle v USA. Do té doby si jako terorista hájil svou nezávislost, ale k realizaci tohoto plánu potřeboval velkou organizaci, která by na ni mohla vynaložit hodně peněz. V roce 1997 přestěhoval svou rodinu do Pákistánu a na přelomu let 1998 a 1999 dostal od Bin Ládina souhlas s realizací plánu útoku na USA s použitím letadel. Podle své výpovědi, po zatčení v roce 2003, chtěl Mohamed použít malých letadel naložených výbušninami a Bin Ládin navrhl, aby bylo použito unesených velkých civilních letadel.

Chalid Šejk Mohamed chtěl potom unést 10 letadel, z nichž 9 mělo narazit do Světového obchodního centra, Pentagonu, ředitelství CIA a FBI, amerického kongresu a do amerických jaderných elektráren. 10. letadlo měl pilotovat on sám, zabít všechny muže na palubě a potom dosáhnout toho, aby mohl v amerických médiích pronést řeč, odsuzující americkou podporu Izraele, Filipín a represivních arabských vlád (nejspíš tím myslel vlády, které nepodporovaly islámský fundamentalismus). Bin Ládinovi se tento plán původně zdál být příliš složitý, ale nakonec na něj přistoupil. Zamítl jenom projev v amerických médiích. Podle výpovědi Chalida Šejka Mohameda chtěl Bin Ládin v roce 1999, aby letadlo narazilo do Bílého domu a Pentagonu, Chalid Šejk Mohamed chtěl zničit Světové obchodní centrum a oba chtěli zaútočit na budovu amerického kongresu. Bin Ládin také vybral 4 účastníky budoucí akce: Chaleda Al Midhara, Navafa Al Hazmiho, "Chalada" bin Ataše (vlastním jménem Taufiga bin Ataše) a Abu Baru al Jemeniho. To všechno byli jeho dobří známí, Chalada znal už od dětství. Chalad ale nedostal americké vízum a Abu Bara o něj potom ani nezažádal - oba byli z Jemenu a Mohamed nakonec přišel na to, že cestu do USA může s určitostí zajistit jenom lidem se saudsko arabskými pasy(1). Kromě toho, že v létě 2001 americká vláda zjednodušila vydávání víz pro saudsko arabské občany tím, že mohli o víza žádat hromadně prostřednictvím cestovních kanceláří, se zřejmě Mohamedovi podařilo navázat kontakt s konsulárním úředníkem v saudsko arabském městě Džidáhu, který byl ochoten vydávat víza za úplatky i těm, kteří nesplňovali podmínku, že se dá oprávněně předpokládat, že v USA nezůstanou jako nelegální přistěhovalci.

Cítil Mohamed potřebu podílet se na přípravě útoků i osobně? Členové hamburské buňky, na rozdíl od něj, neměli s plánováním a přípravami teroristických útoků žádné zkušenosti. Al Hazmi a Al Midhar se podíleli na přípravách teroristických útoků v Africe jen na nižších pozicích. Riskoval by Chalid Šejk Mohamed vysvětlování všech detailů přípravy útoků prostřednictvím elektronických komunikací, o kterých věděl, že mohou být nalezeny a analyzovány? Víme, že Chalid Šejk Mohamed se útoků chtěl zúčastnit i osobně.

12. června 2001 rozšířila CIA po Intelinku (společné databázi všech 14 amerických zpravodajských a bezpečnostních služeb) zprávu, kterou dostala od svého informátora, že Chalid Šejk Mohamed cestuje do USA a rekrutuje lidi, kteří by se v USA připojili k těm, kteří už tam dorazili a že tam zřejmě plánuje teroristický útok. Zprávu o cestách Chalida Šejka Mohameda do USA dostaly všechny americké zpravodajské služby, vojenští velitelé a příslušné složky ministerstva financí a ministerstva spravedlnosti. Nikdo z adresátů této zprávy se ale nepostaral o to, aby byla prověřena a Mohamed byl případně při své příští cestě do USA sledován a byly tak odhaleni ti, kteří tam připravovali teroristický útok.

Ve zprávě Národní komise se píše, že americké zpravodajské agentury v roce 2001 ještě nevěděly, že Chalid Šejk Mohamed, který se do roku 1998 podílel na přípravě teroristických útoků samostatně, vstoupil do Bin Ládinovy organizace. Zpráva si ale v této věci protiřečí, protože podle připojené poznámky(2), měla zpráva, ve které se tato informace objevila, název: "Terorismus: Životopisná informace o spolupracovnících Bin Ládina v Afghánistánu". Ve zprávě vyšetřovacího výboru amerického kongresu se naopak píše, že zpráva od informátora obsahovala informaci, že Chalid Šejk Mohamed "se zdá být pobočníkem Bin Ládina, který má u něj největší důvěru"(3). Protože je těžké uvěřit, že by Národní komise o této zprávě od informátora psala, aniž by si jí přečetla, uvedla zřejmě tvrzení, že americké zpravodajské služby v té době nevěděly, že Chalid Šejk Mohamed vstoupil do Al Kajdy, aby oslabila význam faktu, že americké zpravodajské služby na tuto informaci, v době, kdy rostl příval zpráv o připravovaném velkém teroristickém útoku Al Kajdy proti USA s katastrofálními následky, nereagovaly. Tuto chybu ve zprávě Národní komise je nejlépe možné vysvětlit tím, že byla psána jako bestseler, který si mělo přečíst velké množství Američanů, zatímco zpráva amerického kongresu má 800 stránek a je pojatá jako odborný výklad a dalo se předpokládat, že si ho přečte málokdo. Z bestseleru Národní komise se tedy Američané nedozvěděli, že americkým zpravodajským službám bylo lhostejné, jestli do USA cestoval vysoce postavený člen Al Kajdy v době, kdy věděly, že Al Kajda chystá velký teroristický útok proti USA.
Kdo si tuto zprávu z Intelinku měl určitě prostudovat, byl strategický analytik protiteroristického odboru ředitelství FBI, přidělený k oddělení Usámy Bin Ládina, protože znalosti o historii teroristických organizací a životopisné údaje o teroristech patřily, podle zprávy generálního inspektora ministerstva spravedlnosti, do náplně jeho práce. Bylo by také logické, aby si tuto informaci spojil s informacemi o plánech Al Kajdy z nedávné minulosti. Od ředitele FBI měl mít k dispozici informace, že "Plány Bin Ládinovy sítě jsou na postupu" a že "Bin Ládinovo veřejné vystupování může být předzvěstí útoku", které dostal ředitel FBI, společně s dalšími představiteli americké vlády, od CIA v květnu 2001. Strategický analytik, podle zprávy generálního inspektora ministerstva spravedlnosti, měl, na základě analýzy získaných informací, odhadovat kdy a kde by mohlo dojít k příštímu teroristickému útoku. Kdyby se tento analytik věnoval své práci, musel by si ověřit na ministerstvu zahraničních věcí a u přistěhovaleckého úřadu, podle fotografií Chalida Šejka Mohameda (s plnovousem a bez plnovousu), které FBI měla od roku 1995, jestli Chalid Šejk Mohamed žádal o americké vízum a jestli prošel v USA celní a pasovou kontrolou. Kdyby se ukázalo, že do USA cestoval, měl se strategický analytik postarat o to, aby byl při příští cestě sledován a potom zatčen.

Svou databázi žádostí o americká víza si měla prohledat i zpravodajská služba amerického ministerstva zahraničních věcí, která měla pod kontrolou vydávání amerických víz cizincům. Zpráva generálního inspektora ministerstva zahraničních věcí o činnosti této zpravodajské služby před 11. zářím ale, navzdory žádosti amerického kongresu, nebyla vypracována a neví se tedy, jak na ní reagovali agenti této služby. I oni ji zřejmě ignorovali, protože 27. července dostal Chalid Šejk Mohamed americké vízum. Takové nedbalosti by se ale normálně fungující zpravodajská služba nemohla dopustit. Fakt, že se jí dopustila kompletní sestava amerických zpravodajských a bezpečnostních služeb a ještě i vojenští velitelé, ministerstvo spravedlnosti a ministerstvo financí, svědčí o záměrném jednání.

Když analytici amerických zpravodajských a bezpečnostních služeb na tuto zprávu nereagovali, zjevně zanedbali své povinnosti a nejspíš i možnost získat 2 milióny dolarů nebo nějakou část z této sumy, což není uvěřitelné. Není uvěřitelné, že si na tuto informaci nevzpomněli ani v následujících dvou týdnech, kdy CIA vydávala americkým vládním představitelům další a další informace o blížícím se velkém útoku Al Kajdy proti USA s katastrofálními následky. O měsíc později, v červenci 2001, byla zastavena spolupráce strategického analytika FBI s oddělením Usámy Bin Ládina na ředitelství FBI. Rozhodnutí ředitelství FBI odstranit tohoto strategického analytika z oddělení Usámy Bin Ládina v době, kdy vědělo, že se chystá velký teroristický útok Al Kajdy proti USA, by se dalo přirovnat k rozhodnutí useknout tomuto oddělení hlavu a svědčí o vědomé snaze americké vlády zabránit odhalení připravovaných útoků Al Kajdy v USA.

Podle informátora CIA také Mohamed tvrdil, že může každému, kdo by se chtěl do Spojených států vypravit, obstarat americké vízum. Po útocích z 11.9. se toto tvrzení informátora CIA potvrdilo, když se ukázalo, že zaměstnanec amerického konzulátu v Džidahu v Saudské Arábii přijímal úplatky a dárky za vystavení amerických víz. Po útocích z 11. září se dokonce ukázalo, že v Džidahu byla vystavována americká víza nezpůsobilým uchazečům o americké vízum i v době sovětské okupace Afghánistánu pro muslimské bojovníky, kteří odjížděli do výcvikových táborů v USA - tato víza vystavoval americký zaměstnanec konsulátu. Protože informace, že Mohamed mohl teroristům obstarat víza byla pravdivá, je uvěřitelné i to, že Chalid Šejk Mohamed útoky z 11.9. připravoval skutečně přímo na území USA, přestože na něj byl vydán zatykač a na jeho zadržení byla vypsána dvoumiliónová odměna. Podle zprávy vyšetřovacího výboru amerického kongresu oddělení CIA, které mělo na starosti zatýkání teroristů v té době dospělo k závěru, že zpráva od informátora není důvěryhodná, ale stojí za to ji prověřit pro případ, že by byla pravdivá: "je-li to Chalid Šejk Mohamed, máme jak závažnou hrozbu, tak příležitost ho zatknout", napsalo.

Podle zprávy televizní stanice MSNBC, potvrzené prohlášením členů personálu Národní komise(4) , dostal Chalid Šejk Mohamed 23. července 2001 americké vízum. 27. ledna 2004 psal americký deník Los Angeles Times, že Chalid Šejk Mohamed nejen dostal v červenci 2001 americké vízum, ale že CIA o možné cestě Chalida Šejka Mohameda do USA buď neinformovala americký přistěhovalecký úřad nebo tento úřad Mohamedovu žádost o vízum přehlédl. CIA se tedy nepokusila využít "příležitosti ho zatknout". Dařilo se snad Chalidu Šejku Mohamedovi unikat pozornosti amerických úřadů tím, že měl 60 falešných pasů na různá jména?

V roce 1993, po bombovém útoku na Světové obchodní centrum, byl v USA zřízen protiteroristický program Visas Viper (vizová zmije), který měl poskytovat informace o teroristech konzulárním úřadům, které vydávají víza. V roce 1997 začal pracovat program TIPPIX, který od té doby skanoval fotografie lidí, podezřelých z terorismu, do databáze Visas Viper. Fotografie byly ukládány i do databáze IBIS, která byla používána pracovníky celní a pasové kontroly při vstupu cizinců na americké území(5). V kongresovém slyšení z 1.10.2002 řekl Francis Taylor, koordinátor pro boj s terorismem na americkém ministerstvu zahraničních věcí, že na seznamu lidí, podezřelých z terorismu, kteří nesměli dostat americké vízum, byl u každého jména elektronicky uložen stručný životopis a fotografie a že americké konzulární úřady ověřovaly informace o žadatelích o víza v této databázi pomocí "pokročilé informační technologie" (6). Fotografie lidí, kteří žádali o vízum tak byly počítačově porovnávány s fotografiemi lidí, kteří byli na seznamu lidí podezřelých z terorismu před vydáváním víz v databázi ministerstva zahraničních věcí a potom znova, při vstupu cizinců na americké území, v databázi přistěhovaleckého úřadu. V prohlášení personálu Národní komise o udělování víz teroristům z 11. září a procedurách při jejich vstupu na americké území se píše, že pracovník americké celní a pasové kontroly "použil data z pasu, zvláště když bylo možné je přečíst strojově, ke kontrole v různých databázích přistěhovaleckého úřadu a celní a pasové kontroly" (v prohlášení se také píše, že jen některé z digitálních kopií pasů únosců byly nalezeny po 11. září 2001). Fotografie Chalida Šejka Moahmeda měly americké úřady od roku 1995. Americký přistěhovalecký úřad rozhodně nepotřeboval, aby ho CIA na možnou cestu Chalida Šejka Mohameda do USA upozorňovala. U Chalida Šejka Mohameda musela být na seznamu poznámka, že má být zatčen. I kdyby žádost Chalida Šejka Mohameda o americké vízum prošla na americkém konsulátě v Saudské Arábii, jeho fotografie by musela být znovu zkontrolována při vstupu na americké území. MSNBC psala, že "vyšetřovatelé nevěří, že skutečně vstoupil do země". V prohlášení členů personálu Národní komise o vydávání víz teroristům z 11. září se píše, že "neexistuje důkaz, že by kdy použil tohoto víza ke vstupu do Spojených států" - zřejmě tedy hledali digitální kopii jeho pasu, ale nenašli ji. Je ale také pravda, že našli digitální kopie pasů jen některých teroristů, kteří prošli v letech 2000 a 2001 americkou celní a pasovou kontrolou. Je proto možné, že Chalid Šejk Mohamed na americké území vstoupil. Žádná z komisí ve své zprávě nenapsala, že by si, podle fotografie, ověřila, jestli Chalid Šejk Mohamed dostal vízum v roce 2001 vícekrát.

Chalid Šejk Mohamed k žádosti o vízum z 23.7.2001 použil saudskoarabský pas se jménem Abdulrahman Al Gamdi a svoji skutečnou fotografii bez plnovousu a s brýlemi na očích. Na zatykači s ohlášenou odměnou byly dvě fotografie, jedna s plnovousem a druhá bez plnovousu (a bez brýlí). Při počítačovém zpracování jeho fotografie v databázi teroristů by jeho žádost o vízum neměla projít, pokud počítač při vyhodnocení fotografie vycházel ze vztahu různých detailů na tváři. Takové klamy jako jsou brýle by počítačové zpracování u teroristů mělo předpokládat. Proč tedy Mohamedova fotografie prošla? Dostal Mohamed americké vízum proto, že měl být při příletu zatčen? Proč o tom ale nenapsala žádná z amerických vyšetřovacích komisí - zbavily by tím americkou vládu podezření, že útočníkům napomáhala k úspěchu. Bránili se ti, kteří vyšetřovali útoky z 11. září tomu, vyslovit lež, která by nebyla podložena fakty? Při slyšení v americkém kongresu z 1.10.2002 řekl Tony Eddison z Kanceláře pro konzulární záležitosti, že "je fyzicky nemožné uložit na počítač data o individuálním žadateli (o vízum) aniž by to vyvolalo kontrolu v těchto databázích…" (včetně Visas Viper). Pokud úředník v saudsko arabském Džidahu přiložil na Mohamedovu žádost o vízum jinou fotografii, musel by být trestně stíhán a o ničem takovém se neví. Pravděpodobné vysvětlení, proč Mohamed vízum dostal je tak, že Mohamedovy fotografie byly z databáze Visas Viper odstraněny nebo nahrazeny jinými fotografiemi, aby mu byl umožněn vstup na americké území. V tom případě byly fotografie vyměněny i v databázi přistěhovaleckého úřadu.

Poznámky ke kapitole 4:
  1. The 9-11 Commission Report. Final Report of the National Commission on Terrorist Attacks Upon the United States, Official Government Edition. http://www.gpoaccess.gov/911/index.html
  2. tamtéž, str. 533, pozn. 12
  3. REPORT OF THE JOINT INQUIRY INTO THE TERRORIST ATTACKS OF SEPTEMBER 11, 2001 - BY THE HOUSE PERMANENT SELECT COMMITTEE ON INTELLIGENCE AND THE SENATE SELECT COMMITTEE ON INTELLIGENCE. December 2002 (str. 31) http://www.gpoaccess.gov/serialset/creports/pdf/fullreport_errata.pdf
  4. Entry of the 9/11 Hijackers into the United States, Staff Statement No. 1 http://www.9-11commission.gov/staff_statements/staff_statement_1.pdf#search=%22entry%20of%20the%209%2F11%20Hihjackers%20into%20the%20United%20States%22
  5. Statement of Mary A. Ryan Assistant Secretary for Consular Affairs United Stattes Department of State ( http://avalon.law.yale.edu/sept11/ryan_001.asp)
  6. Testimony to the Joint Congressional Intelligence Committee Inquiry, October 1, 2002 by Ambassador Francis X. Taylor, coordinator for Counterterrorism, Department of State (str. 3) http://www.fas.org/irp/congress/2002_hr/100102taylor.pdf
----------------------
Poděkováni: Děkujeme panu Babáčkovi a nakladatelství Grimmus za umožnění uveřejnění ukázky na naších stránkách.
----------------------
Knihy o 11. září 2001:

Půjčky a banky (2.část)

24. ledna 2011 v 7:58 | Ing. Aleš Drobek |  FED, peňažné otroctvo
Centrální banka Spojených států amerických

Mocní bankéři a někteří politici vyvíjeli nepřetržitý tlak na KongresSenát již od okamžiku sepsání ústavy nezávislých Spojených států. Prozíraví státníci a pozdější prezidenti jako Thomas Jefferson, Andrew Jackson nebo Martin Van Buren ovšem věděli, oč běží, a představovali silnou a nepoddajnou opozici.
"Jsem pevně přesvědčen, že bankovní instituce jsou nebezpečnější než stálé armády a že myšlenka utrácení peněz, jež budou splácet naši potomkové, zvaných vládní výdaje, není než podvod na vlastní budoucnosti v ohromném měřítku." - Thomas Jefferson, 1816
Během prvních čtyřiceti let existence Spojených států vznikly a zanikly hned tři různé centrální banky, přičemž o zrušení té poslední se navzdory mnoha nepříznivým okolnostem (k nimž patřil i pokus o atentát) a tlakům ze strany bankéřů přičinil prezident Andrew Jackson. Ani on však nedocenil původ a ústřední motor inflačního efektu, tedy systém částečných rezerv. Trvalo sice dlouho, než se bankéři vzpamatovali z porážky a celá země z následků občanské války, ale ke konci 19. století začal přirozený tlak na ustavení centrální banky znovu narůstat. Snahy nejrůznějších zájmových skupin však stále narážely na zodpovědné politiky, kteří dobře věděli, jaké nebezpečí zemi hrozí, a kteří se myšlence centrální banky vzpírali.
"Ten, kdo ovládá množství peněz v ekonomice, je svrchovaným vládcem veškerého průmyslu a obchodu. A když si uvědomíte, že celý systém je velmi snadno manipulován, ať už tak či onak, hrstkou mocných nahoře, nemusí vám nikdo vysvětlovat, odkud se berou období inflace a deflace." - James A. Garfield, 1881
Prezident Garfield bohužel nedostal příležitost uplatnit své zkušenosti v praxi, neboť byl krátce po nástupu do úřadu zastřelen. Výmluvným důkazem manipulačních technik soukromých bank a jejich vlivného postavení ve společnosti je interní zpráva tehdejší Americké bankovní asociace z roku 1891, která svým členům předkládá následující plán na umělé stažení peněz z trhu (deflaci) a ovládnutí zadlužených nemovitostí:
"1. září roku 1894 za žádných okolností neobnovíme úvěrové kontrakty a budeme požadovat své peníze zpět. Coby hypoteční věřitelé zabavíme nemovitosti, dané nám v zástavu. Takto můžeme získat až dvě třetiny farem na západ a tisíce farem na východ od Mississippi za ceny, které si sami určíme. Farmáři se stanou našimi nájemci, jako je tomu v Anglii."
A tak nakonec, 77 let po slavném vítězství Andrewa Jacksona nad myšlenkou centrálního bankovnictví a po několika vážných panikách na burze a četných runech na banky, byla založena čtvrtá a poslední americká centrální banka zvaná Federal Reserve System (zkráceně Fed), která funguje dodnes.
I ona nakonec vzešla z téhož trojjediného vlivu, který přivedl na svět centrální banky ve všech ostatních státech - snahy jedné poloviny politiků zkrotit zhoubné hospodářské turbulence (důsledek inflačního efektu systému částečných rezerv), snahy druhé poloviny politiků otevřít si dveře dokořán k neomezenému státnímu dluhu, a touze bankéřů po záchranné síti v podobě věřitele poslední instance.
Pozorného čtenáře již zřejmě ani neudiví okolnosti vzniku Federálního rezervního systému. Příslušný zákon sepsala skupinka tehdy nejmocnějších amerických bankéřů a jejich politických příznivců na tajné schůzce na Jekyllově ostrově. Po několikaletém lobbování a nátlaku jej roku 1913 konečně prosadili do amerického právního řádu.
Uzákonění Fedu bylo posledním klíčovým dílkem v mozaice centrálních bank, jejichž nekonečné možnosti inflační politiky ve spojení s několika dramatickými dějinnými událostmi 20. století, jako byly obě světové války či nástup komunistického hnutí, odstartovaly dosud nevídanou spirálu utrácení a zadlužování na všech úrovních společnosti, která pokračuje dodnes.
Zlatý standard
Již jsme si vysvětlili, že uzákoněním státního monopolu na peníze se vládám otevřela možnost tisknout bankovky podle libosti. A stejně jako dříve panovala v rámci jednoho státu konkurence mezi jednotlivými soukromými bankami a jejich bankovkami, tak nyní, v systému centrálních bank, panovala zase obdobná konkurence mezi jednotlivými státy a jejich měnami. Pro vysvětlení si poslechněme výklad anglického učence Davida Humea:
"Provede-li kupříkladu Francie vytištěním přílišného množství bankovek inflaci franku, dojde k nárůstu francouzských cen. Zahraniční zboží se tak stane pro Francouze levnější, takže začnou víc dovážet než vyvážet. Výsledkem bude schodek platební bilance, který bude francouzská vláda platit cizím státům a občanům svým zlatem. Aby nakonec nepřišla o všechen svůj poklad, bude muset znovu omezit množství papírových franků a francouzské banky z téhož důvodu omezit množství půjček. A tak domácí ceny poklesnou, poměr vývozu a dovozu se obrátí a zlato začne znovu přitékat do Francie, dokud se cenová hladina neustálí." - David Hume (1711-1776)
Vidíme tedy, že ani po vybudování mezinárodní sítě centrálních bank nemohly vlády tisknout peníze, jak se jim zlíbilo. Takzvaný zlatý standard představoval vazbu papírových peněz na zlato jako konečnou komoditu, která nemohla vznikat jen tak z ničeho. Byl pupeční šňůrou, která stále držela vlády a hospodářské cykly jakž takž u země.
Jenže inflační motor částečných rezerv napínal tuto vazbu tak dlouho, až ji postupně, vlákno po vláknu zpřetrhal. A stejně jako tento motor dovedl komerční banky a politiky v rámci jednotlivých států k ustavení jednotných měn a věřitelů poslední instance, tak i centrální banky nakonec začaly pociťovat potřebu regulátora a jednotné celosvětové měny.
1. světová válka zanechala prakticky všechny země kromě Spojených států v troskách nejen humanitárně a morálně, ale také ekonomicky. Vlády tiskly peníze, zbrojily a utrácely takovým tempem, že jejich rozpočty nakonec dalece přesáhly jejich zlaté rezervy, a ony musely přiznat vlastní nesolventnost. Téměř stoletou éru pevné vazby na zlato tak vystřídalo krušné období ničím neukotvených pohyblivých kurzů, jehož důsledky na sebe logicky nenechaly dlouho čekat. Začala obchodní válka v podobě soubojů jednotlivých měn, nejrůznějších regulací, tarifů, kvót a jiných naschválů, která skončila naprostým rozkladem mezinárodního obchodu a peněžních vztahů.
Když ekonomové a politici viděli, co svou nezodpovědností spískali, řekli si, že zlato vlastně nebyl tak špatný nápad a chtěli se k němu vrátit. Ovšem zatímco Spojené státy udržovaly směnitelnost dolaru za zlato v poměru, který se během světové války pochopitelně změnil, Velká Británie si řekla, že realita nemá do moci a majestátu britského impéria co mluvit a že hrdá libra bude mít z rozhodnutí vlády stejnou hodnotu jako před válkou.
Jak jsme si však ukázali na Humeově příkladu s frankem, nadhodnocení měny státu nutně vede k úbytku zlata ze státní pokladnice, a tak měla britská vláda na vybranou dvě možnosti - buď uvalí na vlastní zemi drastickou deflaci a hospodářskou krizi, aby hodnotu libry stlačila na reálnou úroveň (což pochopitelně z politických důvodů nepřicházelo v úvahu), nebo přesvědčí k nadhodnocení měny i ostatní západní země.
Po několikaletém úsilí se jí to roku 1926 podařilo, a tak byl zaveden tzv. standard zlaté devizy. Jeho součástí byla podmínka, že peníze jednotlivých států s výjimkou USA již nebudou směnitelné za zlaté mince, ale pouze za velké kusy zlata (pruty), což pochopitelně od tohoto drahého kovu definitivně odstavilo obyčejné občany a nechalo jim v rukou pouze státní bankovky. Bylo tak přestřiženo další vlákno pupeční šňůry mezi reálnými penězi založenými na konečné komoditě a tzv. fiat money, které bylo možno tisknout a nafukovat donekonečna.
Svévolně stanovené podmínky obchodování v systému zlaté devizy nakonec vedly k nevyhnutelnému konci. Rovnováha má tu nepříjemnou vlastnost, že nedá pokoj, dokud se neustálí. A tak se nerovnosti mezi librou, dolarem a ostatními měnami kupily a vršily tak dlouho, až se roku 1931 celý systém rozsypal a světu zbyl v rukou znovu Černý Petr v podobě ničím nekrytých peněz. Roku 1933 byli konečně od zlata odstaveni i běžní občané Spojených států, neboť prezident F. D. Roosevelt federálním zákonem zkonfiskoval všechny zlaté mince a pruty v soukromém vlastnictví a jejich soukromé držení zakázal i do budoucna.
Obchodní válka se rozhořela nanovo. Snahy o mírové řešení ale přebila další, tentokrát mnohem krutější a strašlivější, 2. světová válka. Po válce přichází obvykle období smiřování, rekonstrukce a návratu ke zdravému rozumu a ani tento případ nebyl výjimkou.
V červenci roku 1945 ratifikoval americký Kongres rok staré aranžmá domluvené na mezinárodní konferenci v americkém městečku Bretton Woods. Tam se politici a ekonomové domluvili na návratu ke staré dobré zlaté devize s tím rozdílem, že libra byla odsunuta stranou a jedinou hlavní měnou se stal dolar.
Jelikož se však světoví vůdci ani tentokrát nepoučili, opakoval se příběh z doby po 1. světové válce. Všechny světové měny se opět sebevědomě uměle nadhodnotily na úroveň, na níž se slunily před válkou, ovšem kromě dolaru, který byl naopak uměle podhodnocen, a tudíž velice žádaný. A protože měl dolar spoustu místa na dohnání všech ostatních, pustila se americká vláda v 50. letech do veselé inflační politiky.
Pamatujete ještě, co je prvním bezprostředním důsledkem inflace? Ano správně - prosperita. 50. léta tak vstoupila do análů jako nejblahobytnější období v moderních dějinách Spojených států. Jenže dolar vinou bezuzdného utrácení ostatní měny brzy nejen dohnal, ale i předehnal a za chvíli již nebyl žádaný, nýbrž zatracovaný a ostatní země začaly přemýšlet, jak se svých dolarových rezerv zbavit.
Možnost měli jedinou: začít je měnit za americké zlato. Jakmile vláda Spojených států zjistila, že státní poklad se jí kvapem tenčí, jala se provádět všechno možné, včetně silného politického nátlaku, aby ostatní země od svého zlata odradila. Ale marná sláva, ekonomické zákonitosti nelze obelstít nadlouho a do celého systému, stále založeného na konečné komoditě, se opět začala neúprosně vkrádat rovnováha. Američané věděli, že dokud budou jednotlivé světové měny vázány na zlato, tak o svůj poklad zkrátka přijdou, a pak bude zle. A tak udělali to jediné, co udělat mohli - tuto vazbu přestřihli a celý svět se už potřetí ocitl bez jednotící kotvy na moři mnoha různých volně směnitelných měn.
Budiž peníze!
S definitivním zánikem zlatého standardu vstoupil svět do zatím poslední fáze měnové evoluce - doby dluhové.
Když už nyní světové měny nic nepoutalo k zemi, mohly vlády na celém světě konečně uskutečnit svůj sen - nekonečnou, ničím neomezovanou inflační politiku, v níž pokračují dodnes. Tak se prastarý trik dávných bankéřů, tedy princip částečných rezerv, postupně rozvinul v nekontrolovatelné dluhové bujení.
Dnešní centrální banky dalšími a dalšími injekcemi umělých peněz udržují víceméně stabilní permanentní inflaci, a chovají se tak stejně jako člověk, který pije jeden šálek silné kávy za druhým, jen aby jej nedostihla únava a bolest hlavy.
Důvody, proč dnes nikdo z našich zvolených zástupců nezasáhne, jsou přitom stále stejné. Jedni takovou praxi vítají jako zdroj bezuzdného státního utrácení a zadlužování, protože ví, že důsledky se dozajista projeví až dávno poté, co opustí úřad. A druzí zkrátka nevědí, jak ji zastavit, protože neznají skutečnou příčinu dluhové spirály.
A tak všichni společně pracují neúnavně na stále dokonalejší "měnové politice". Postupně zjišťují, že ovládat inflaci je tím snazší, čím méně rozdílných měn, a tedy nepředvídatelných a nestálých kurzů, existuje. A tak vymýšlejí a realizují nejrůznější měnové unie a jednotné měny, z nichž nejvýznamnější je dnes euro.
"Nejlepší strategie: eliminace kurzového rizika." - Zdeněk Tůma, guvernér České národní banky
Dokud tedy nebude usvědčen a polapen hlavní pachatel permanentní inflace a dokud se budou měny a státy dále sjednocovat v zájmu eliminace nepředvídatelných kurzových vlivů, neúprosný trend dříve či později dospěje do stádia jednotné celosvětové měny. Teoretické projekty takového platidla byly vypracovány již před několika desetiletími, ať už to byl bancor, unita nebo fénix.
Hypotetická celoplanetární centrální banka, která by mohla vzniknout sloučením dnešního Mezinárodního měnového fondu se Světovou bankou, by si tak sice nemusela lámat hlavu s neustálými výkyvy platebních bilancí jednotlivých států, protože by zkrátka tiskla tolik bancorů, unitů či fénixů, kolik by bylo v tom či onom koutu zeměkoule potřeba, ale problém inflace a jejích negativních důsledků by tím nevyřešila.
Zlatý hřeb
Nejdůležitějším předpokladem dlouhodobě udržitelné ekonomiky je přísný zákaz systému částečných rezerv u vkladů na viděnou a opětovné ukotvení peněz ke konečné komoditě. Tou nemusí být nutně zlato, ačkoli právě ono se zrodilo z tisíciletého tržního vývoje coby nejvhodnější prostředek směny.
Důležité je udržet stabilní hladinu peněz a nezvyšovat ji umělými zásahy shora. Z logiky celé věci totiž vyplývá, že na samotném množství peněz v oběhu nezáleží. Spotřebitelům je úplně jedno, kolik peněz v ekonomice obíhá, protože při stabilní hladině mají buď nominálně nízké mzdy, přičemž nakupují za nominálně nízké ceny, nebo naopak. Je pro ně tedy zcela nepodstatné, zda vydělávají 1 000 korun a rohlík stojí desetník, nebo milion a rohlík stojí stovku. V obou případech si za svůj plat koupí 10 000 rohlíků.
Podstatná je dynamika změny množství peněz. Když banky prostřednictvím triku s částečnými rezervami uměle nafouknou množství peněz v ekonomice, stoupnou ceny rychleji než platy a nejvíc na tom vydělají ti, kdo jsou nově vydaným penězům nejblíže - tedy opět banky.
Budoucnost je však otevřená. Síla a pevnost vazby mezi některými politiky a bankovními kartely oproti svým počátkům ve starém Řecku pochopitelně nezeslábla, nástup informačního věku však s sebou přinesl dosud netušené možnosti a potenciál finančních mechanismů. Již dnes se tak například začínají objevovat internetové společnosti fungující jako banky na principu plného krytí rezerv:
Chybí však dostatečné veřejné povědomí. Mým cílem a účelem tohoto článku bylo ukázat širší veřejnosti srozumitelně a přehledně, jak systém částečných rezerv vznikl, jak funguje, co znamená a do jaké podoby se vyvinul. Snad mi proto ekonomové a bankéři některá nutná zjednodušení prominou.
Tato výzva nesměřuje do řad žádné konkrétní politické strany, hnutí či názorového seskupení, není záležitostí pravice ani levice a s jejich spory nesouvisí. Poukazuje jen na jeden velice závažný případ soustavného porušování přirozeného práva, jehož důsledkem je nežádoucí zadlužování státu, skryté zdaňování a mnoho jiných neméně zhoubných jevů.
Řada špičkových ekonomů neuspokojivý stav současného peněžního systému již popsala a také vypracovala promyšlené a detailní plány monetární reformy. Změna však nebude rychlá a nenastane sama od sebe. Teprve až zájem poučené široké veřejnosti přeroste v silnější tlak, a lidé se začnou ptát svých volených zástupců, zda existuje k současnému systému alternativa, budou se moci vlády celého světa znovu sejít a domluvit se na dokonalejším monetárním uspořádání s přísným zákazem částečných rezerv coby prvním článkem nové bankovní ústavy. Teprve pak bude takový systém ekonomice sloužit, místo aby ji ovládal.
Doplňující odkazy a doporučená četba v angličtině:

Půjčky a banky (1.část)

24. ledna 2011 v 7:56 | Ing. Aleš Drobek |  FED, peňažné otroctvo
Moderní formy podnikání stavějí na základě, který tvoří peníze jako hlavní prostředek směny a vyjádření úspěchu neboli zisku. Tento rozsáhlý článek odhaluje, jak dnešní peníze vznikaly a co vlastně určuje jejich hodnotu.
Všichni tak nějak podvědomě tušíme, že banky jsou bohaté, že práce bankéře je vážená a úctyhodná, že bankovnictví vůbec je velice výnosný byznys. Málokdo se však pozastaví nad tím, jak fungují vklady a půjčky v bankách, jak banky vytvářejí zisk a jaký je vztah mezi komerčními bankami a bankou centrální.
Bankovní realita není fádní a šedivou krajinou čísel obývanou bezvýraznými muži a ženami v dokonale padnoucích oblecích a kostýmcích. Je to fascinující a živoucí svět, který jako zrcadlo odráží všechno lidské, ať už důmysl a vynalézavost na jedné straně, nebo hrabivost a morální pokleslost na straně druhé.
Hlubší pochopení celého mechanismu mimo jiné skýtá odpověď na otázky, proč si naše vlády tak rády půjčují, proč jsou banky tak bohaté a proč není jejich podnikání tak docela chvalitebné. Tyto základní pravdy také napovídají, kolik daní vlastně doopravdy platíme a komu.
V následujícím textu na vás z nepřehledné džungle ekonomických teorií občas výhružně vyhlédnou pojmy jako systém částečných rezerv, inflace, deflace, úvěrová expanze apod. Pamatujte, že člověk se nejvíc bojí neznámého. Mým cílem bylo ukázat vám tyto jevy bez roušky tajemna v prostém denním světle. Možná pak zjistíte, že stejně jako v pohádce o čaroději ze země Oz se za obrovsky složitým a běžným smrtelníkům nepochopitelným aparátem skrývá jen obyčejný člověk se vším, co k člověčenství patří.
Banky a peníze dávnověku
Potřeba směny nás provází zřejmě již od chvíle, co je člověk člověkem. Se vznikem a rozvojem obchodu se však tradiční přímá směna zboží stávala čím dál nepraktičtější, a tak lidé vynalezli směnu nepřímou - selátko za něco trvanlivého a přenosného a to pak za cílový předmět, například pluh. Tak vznikly první peníze a skutečný rozvoj ekonomiky a lidské civilizace mohl začít.
Posuňme se nyní v čase do doby, kdy přišla na svět instituce, které dnes říkáme banka. Z nejnovějších archeologických poznatků vyplývá, že prvními bankami byly zřejmě chrámy, jimž lidé svěřovali v úschovu své zásoby a přinášeli obětiny. Kněží pak zemědělcům a obchodníkům poskytovali půjčky v podobě domácích zvířat či obílí.
Tento dějinný moment byl také začátkem dlouhého, složitého a tajemného svazku mezi penězi a bankami. S tím, jak se ze spletitých vztahů tržního mechanismu začaly pomalu vynořovat zlato a stříbro coby nejvhodnější a nejpoužívanější měny, začaly se banky postupně stávat stále oblíbenějším úložištěm těchto komodit. Dokázaly je totiž lépe zabezpečit před lapky a zloději než polštář či uvolněné prkno pod postelí.
Součástí přirozenosti lidské je nejen důmysl a vynalézavost, ale rovněž hrabivost a nepoctivost. Bankéři si časem uvědomili, že lidé si k nim své peníze ukládají mnohem častěji, než vybírají, a že všechny ty spousty zlata jim v trezorech leží ladem. Chopili se tedy příležitosti a zapojili líný kov do práce - začali jej tajně a bez vědomí majitelů půjčovat na úrok, přičemž si pro účely výběrů nechávali v rezervě jen část těchto vkladů.
Není asi obtížné si představit, jaké obrovské bohatství jim tento "podnikatelský záměr" přinesl. Ovšemže tento podvod mohl úspěšně fungovat pouze do té doby, dokud na něj klienti nepřišli a podezřelou banku neoblehli. Tato nepoctivá praktika však byla natolik výnosná, že se ji navzdory pádům bank a občasným snahám o bankovní regulaci nikdy nepodařilo zcela vymýtit. S tichým i neskrývaným souhlasem vlád a panovníků přežila a vyvíjela se ruku v ruce s lidskou civilizací. Dnes je již vrostlá tak hluboko v samotných základech ekonomiky, že málokdo dohlédne k jejím počátkům. Škody, které přitom způsobuje, jsou na pováženou. Dnes se jí říká odborně frakční rezervní bankovnictví nebo též systém částečných rezerv.
Zastánci této praktiky jsou dodnes nejen bankéři, kteří ji kdysi v zájmu svého obohacení přivedli na svět, ale také početná skupina politiků a špičkoví ekonomové, jež nelze prvoplánově podezírat ze zištnosti. Abychom tedy mohli v našem historickém popisu pokračovat, musíme si nejprve udělat malou odbočku a nade vší pochybnost dokázat, že jde o činnost, která je v rozporu se základními principy přirozeného práva a jako taková poškozuje lidskou společnost.
Systém částečných rezerv
Nedorozumění, které dnes vládne diskuzím o oprávněnosti systému částečných rezerv, pramení z určitého zmatení pojmů. Zkusme si krátce popsat dva základní druhy peněžních transakcí:
  • Půjčka - peníze, které poskytne pan Hynek paní Jarmile na předem domluvenou dobu za dohodnutý úrok. S penězi přechází na paní Jarmilu disponibilita neboli možnost s nimi manipulovat, dále je půjčovat, či je zhodnocovat, jak paní Jarmila uzná za vhodné. Tato transakce může samozřejmě probíhat i směrem od pana Hynka k bance (termínovaný vklad), nebo od banky k panu Hynkovi (úvěr). V tomto případě plní banka důležitou společenskou a ekonomickou funkci, neboť zprostředkovává přesun kapitálu od těch, kdo chtějí šetřit, k těm, kdo chtějí investovat, čímž bezesporu přispívá ke zdravému růstu a rozvoji ekonomiky.
  • Vklad - předá-li pan Hynek paní Jarmile peníze na základě dohody o uložení, nejde o půjčku, neboť není stanoven termín, kdy musí paní Jarmila peníze vrátit, a také na ni nepřechází právo s penězi pana Hynka disponovat. V podstatě jde jen o změnu místa uložení peněz, například z Hynkovy stařičké komody do bezpečného trezoru paní Jarmily. Paní Jarmila si může za tuto službu účtovat poplatek, musí však být kdykoli připravena vydat vklad v plné výši zpět. Bankovní obdobou vkladu je dnes například běžný účet.
Pokud banka tyto dva principy zaměňuje, může se stát, že z vkladů klientů rozpůjčuje příliš mnoho a nemá pak dostatek prostředků na vyplácení. V takovém případě dochází k takzvaným runům na banku. Pravděpodobně také někteří čtenáři tohoto článku již postávali ve frontě s ostatními zoufalými vkladateli a snažili se domoci nezadatelného práva na své peníze navzdory kordonu bezpečnostní služby a zamčeným dveřím. V takových chvílích pak vychází na světlo starý a utajovaný poznatek prvních bankéřů, že praktika částečných rezerv je možná, jen dokud trvá důvěra k bance.
Systém částečných rezerv má ale také mnohem závažnější dopady, než je pouze újma na majetku oklamaných vkladatelů. Tato praxe ovlivňuje zásadním způsobem chod celé ekonomiky, neboť bankám poskytuje příležitost vytvářet peníze doslova z ničeho. Stát ukládá bankám držet část vkladů jako povinnou minimální rezervu, která je zároveň určující pro výši půjček, které může banka bez dalšího krytí poskytnout. Názorně to ukazuje následující zjednodušený příklad:
Pro snazší výpočet si stanovme výši povinné rezervy na 10%. Pokud tedy banka přijme od pana Petra vklad 100 korun, musí si odložit 10 korun stranou a zbylých 90 korun může dále půjčit, řekněme třeba panu Hynkovi. Jestliže pan Hynek poté tyto peníze převede na účet paní Kateřiny, může banka obratem půjčit dalšímu klientovi 81 korun. A tak to jde stále dál, až nakonec banka vytvoří z původního stokorunového vkladu celkem 1 000 korun. V principu nezáleží na tom, zda tento proces proběhne v rámci jedné banky, nebo v rámci celého systému komerčního bankovnictví.
Prostřednictvím výše popsané úvěrové expanze začaly tedy banky vytvářet nekryté peníze z ničeho. Důsledky této praktiky na množství peněz, ekonomiku, a tím i celou společnost a kvalitu života na sebe nenechaly dlouho čekat. Na prostoru tohoto článku však nelze přesně odvyprávět, co všechno se děje, jakmile toto červené vlákno vstoupí do komplikovaného tkalcovského stavu dnešního hospodářství, jelikož ten je dnes již natolik nepřehledný, že se v něm ztratily a stále ztrácejí celé ekonomické školy. Můžeme si však alespoň říci, jak vypadá výsledné plátno.
Hospodářský cyklus je přímým důsledkem změn množství peněz v ekonomice, tedy střídání inflacedeflace. A množství peněz v ekonomice zase přímo ovlivňuje stará bankovní praktika vytváření peněz z ničeho.
Námitky ohledně škodlivosti inflace dnes většinou narážejí na argumenty, že inflace je motorem ekonomiky, bez ohledu na to, že z hlediska principu rovnováhy musí každý uměle vyvolaný růst dříve či později vystřídat pokles. Posilníme-li se šálkem silné kávy, budeme nejprve čilí a plní energie, ale pouze za cenu, že nás nakonec přepadne únava a bolest hlavy. O alkoholu nemluvě.
Jenže ekonomika je mechanismus složitý a nepřehledný a základní logika, která je v jednoduchých záležitostech zřejmá, se v těch spletitých někdy může ztrácet. Základní ekonomická logika říká, že chceme-li si něco našetřit, musíme se nejprve uskrovnit. Všichni víme, že chceme-li získat peníze na investici, musíme nejprve určitou dobu méně utrácet, a že tedy každý kapitál nutně pochází z předchozí úspory. Ukážeme si to názorně na příběhu trosečníka na pustém ostrově.
Trosečník Robinson musí pro svou obživu chytat ryby. Chytá je na udici u břehu, kde je však ryb málo a on tak musí trávit téměř celý den nahazováním a navíjením a klením. Ze zkušenosti ví, že mnohem víc ryb žije kolem úrodných korálů dále od břehu, kam však udicí nedosáhne. Rozhodne se tedy, že si postaví člun. Odhadne, že k tomu potřebuje zhruba deset dní, ale potíž je v tom, že nyní téměř veškerý svůj čas věnuje chytání ryb. Nezbývá mu tedy, než načas omezit aktuální spotřebu, začít si některé ryby odkládat stranou a sušit. Až si nasuší dostatečnou zásobu na deset dní, přestane chytat a vyrobí si člun. Ten pak představuje jeho kapitál, díky němuž naloví za mnohem kratší dobu mnohem více ryb, a bude tak mít mnohem více času na odpočinek či jinou prospěšnou aktivitu. Zde tedy vidíme, že aby člověk mohl získat kapitál, musí se nejprve uskrovnit, a tedy spotřebovávat méně, než produkuje.
Co se ale stane, když tento přirozený systém naruší cizorodý prvek, jako je právě vznik kapitálu z ničeho, bez předchozích úspor?
Z logiky systému částečných rezerv vyplývá, že banky vydělají tím víc, čím víc vklady klientů namnoží, tedy čím více nekrytých úvěrů rozdají. Toho dosáhnou nejsnáze tak, že uměle sníží úrokovou míru na co nejpřitažlivější úroveň a podnikatelé lační laciných půjček si u nich rázem začnou podávat dveře. Na základě těchto úvěrů, které zdravý a přirozený vývoj ekonomiky naruší stejně jako povzbuzující droga vpíchnutá do žíly, pak podnikatelé vypracují a začnou financovat velkolepé investiční plány, které však neodpovídají potřebám trhu, neboť úspory obyvatel se reálně nezvýšily.
Nejprve tak nastává nebývalý rozmach a šťastné období ekonomické "prosperity", jenže působení drogy brzy vyprchá a bublina splaskne. Nastává prudký propad, zdrcení podnikatelé opouštějí své projekty a rychle splácejí úvěry, aby minimalizovali ztráty, a uměle nafouknuté peníze řetězovou reakcí mizí z oběhu.
Pokud jste si tu a tam při čtení novin nebo poslechu zpráv řekli, co že to ti novináři a politici pořád mají s tou inflací, tak teď znáte odpověď. Když banky uvolní do ekonomiky nekryté úvěry, nafouknou množství peněz, a tím způsobí inflaci. Když posléze peníze z oběhu mizí, dochází k takzvané deflaci. Pokud vám takový princip horské dráhy něco vzdáleně připomíná, jste na správné adrese - jde o ony údajně nevyzpytatelné a nepochopitelné hospodářské cykly.
Důsledky tvorby peněz z ničeho a následné inflace jsou skutečně pestrobarevné a jejich mechanismus složitý. Pro naše účely si však ty nejdůležitější můžeme shrnout v několika bodech:
  • Představte si, že byste si doma vytiskli milion falešných korun a vyrazili na nákupy. Ceny by pro vás byly logicky směšně nízké - s falešnými penězi se nakupuje radostně. Jelikož váš milion by se pochopitelně nerozprostřel po celé ekonomice okamžitě, nýbrž by do ní pronikal pomalu (od obchodníků, od nichž jste nakoupili, přes jejich dodavatele a zaměstnance dále), přísun vašich peněz by začal tlačit ceny vzhůru postupně. Vy byste tak získali výhodu nižších cen, obchodníci a jejich zaměstnanci ještě také, ale jakmile by oni vyrazili s novými penězi nakupovat, začala by cenová hladina pomalu stoupat. Lidé ve druhé vlně už by s těmito penězi nakoupili méně, ti ve třetí vlně ještě méně a tak dále a než by váš falešný milion dorazil třeba k poslednímu výpravčímu na opačném konci republiky, měl by menší hodnotu než původně. Takže zjednodušeně řečeno, zatímco vy byste si se svými milionem koupili třeba luxusně vybavený Mercedes, výpravčí jako poslední článek řetězu by si už koupil jen Fabii.
  • Z výše uvedeného příkladu plyne jediné - z výroby nových peněz nejvíce profitují ti, kteří stojí na jejich počátku a nejméně ti poslední. Takže z tahání peněz z klobouku díky systému částečných rezerv nejvíce profitují banky a nejméně státní zaměstnanci, penzisté a ostatní lidé s příjmem postaveným na dlouhodobých smlouvách. Z toho důvodu se inflaci přezdívá skryté zdanění.
  • Podnikatelům nepředvídatelná inflace znesnadní ekonomickou kalkulaci, jeden ze základních předpokladů úspěšného podnikání.
  • Vinou nespolehlivé kalkulace trh nerozezná schopného podnikatele od neschopného, protože v iluzorním hospodářském rozmachu se daří všem. Taková morálka samozřejmě narušuje motivaci vyrábět efektivně a kvalitně.
  • Inflace odrazuje lidi od spoření (zvláště když banka nabízí úroky nižší, než je míra inflace) a láká je tím k většímu utrácení. Všichni se chtějí zbavit čím dál bezcennějších peněz dřív, než za ně koupí ještě méně.
"Konjunktura plodí chudobu. Ještě pustošivější jsou však její morální dopady. Zasévá v lidech semínka sklíčenosti a malomyslnosti. Čím optimističtější byli v iluzorní prosperitě konjunktury, tím silnější zloba a zoufalství je nakonec postihne." - Ludwig von Mises: Lidské jednání
Proč s tím tedy naši politikové něco neudělají? Částečně je to tím, že samotný průběh celého nezdravého procesu vyvolaného masivním nafouknutím peněžní zásoby je v dnešní globální ekonomice tak nesmírně složitý, že není vůbec samozřejmostí plně se zorientovat v nepřehledné změti příčin a následků. Dlouho se například věřilo, že inflace je totéž co vzestup cenové hladiny. Není pak divu, že ekonomové, kteří nedokázali nalézt cestu z tohoto labyrintu zpátky až k samotnému počátku problému, navrhovali zas a znovu řešení, která se opakovaně hroutila jako domeček z karet.
Ukázali jsme si tedy, jak systém částečných rezerv, ona stará a nepoctivá praktika prvních bankéřů, vznikl a co způsobuje. Porušení univerzálního práva vedlo k nastolení prudkých hospodářských výkyvů a tím také k zásadní proměně kvality života lidí.
Proč se ale banky k této podvodné praktice uchylovaly, když svým jednáním vyvolávaly období úpadků a krizí, během nichž se často hroutily stejně jako vše kolem? Inu, člověk je jen člověk a pokušení astronomických zisků bylo příliš velké - dokud žili vkladatelé v blažené nevědomosti, mohli bankéři zhodnocovat jejich majetek podle libosti. Možná si mysleli, že budou-li opatrní a prozíraví, nadcházející krizi odhadnou a stihnou situaci včas zachránit.
Kde však byla celou tu dobu vláda, panovník či jiná autorita, jejichž prvořadým úkolem bylo odjakživa chránit bezpečí a práva poddaných? Vzhledem k přesložitému propletenci peněžních vztahů drtivá většina z nich tento trik zpočátku neprohlédla, a než konečně začali odpovědní lidé tušit, odkud vítr vane, byla již instituce bankovnictví natolik mocná a pevně vrostlá do struktury společnosti, že pro ni nebylo obtížné přesvědčit vladaře o oprávněnosti svého počínání.
A její úkol byl o to snazší, že státům a panovníkům brzy došla výnosnost takového podnikání také a stali se vlastně komplici zločinu páchaného na občanech, které měli chránit. Stát byl totiž již tehdy králem hýřilů, ve válkách, nejrůznějších výstřelcích a v celkové neschopnosti efektivně hospodařit utápěl obrovské sumy, pročež se mu tento dodatečný příjem náramně hodil.
A tak se utvořila zvláštní symbióza mezi bankou a státem, jako mezi parazitem a jeho hostitelem, která navzdory chabým pokusům o léčbu neustále sílila a mohutněla, až dospěla do podoby centrálního bankovnictví, jaké známe dnes.
Banky v mozaice civilizace
Abychom pochopili skutečný rozsah takového tichého ujednání, ukažme si, jak se upevňovala vazba mezi bankami a státem v koloběhu dějin a jak nesnadné bylo pro běžného občana domoci se práva. Dokument, který se zachoval z období starého Řecka, nám podává výmluvné svědectví o korupčních poměrech, které již tehdy mezi bankami a úřady jen kvetly. Jistý Isokratés si v něm mimo jiné stěžuje:
"Obchody s bankéři probíhají beze svědků a poškozená strana je bezmocná před těmito lidmi, kteří mají mnoho přátel, velké spousty peněz a jejich profese jim dodává zdání důvěryhodnosti." - Isokratés, 393 př. n. l.
Již ve starém Římě zákon rozlišoval mezi vkladem na viděnou, z nějž člověku neplynuly úroky a bankéř s ním nesměl volně nakládat, a termínovaným vkladem, který sloužil jako úročná půjčka bance. Je ovšem otázkou, jak úspěšná byla vymahatelnost takového předpisu. Jisté je, že staří Římané si na chamtivost, nepoctivost a privilegia svých bankéřů stěžovali také a že stále nezodpovědnější utrácení a inflační politika císařů nakonec významně přispěly k pádu římského impéria. S ním se také prakticky zhroutilo i celé evropské bankovnictví a trvalo dlouhých osm set let, než v městských státech středověké Itálie znovu vstalo z popela.
Na přelomu 11. a 12. století přinesl rozvoj obchodu s Orientem pohádkové bohatství italským městům jako Benátky či Florencie. A kde se objevilo bohatství, vyrostly zákonitě i banky. A celý příběh známý z antického světa se začal opakovat. Nejprve bankéři dodržovali římské právo hájící nedotknutelnost vkladů. Například první janovské banky uvedené dva typy vkladů ve svém účetnictví přísně odlišovaly, ale po čase začala rakovina částečných rezerv znovu vesele bujet. Úřady buď nedokázaly příslušný zákon vymáhat nebo se na nekalých praktikách, a tím i štědrých výnosech z úvěrové expanze rovnou podílely.
Pozdější církevní zákaz pobírání úroků zamotal hlavu nejen bankám, ale také všem následujícím generacím učenců a ekonomů. Ve snaze zákaz obejít totiž banky vynalezly rafinovanou metodu, jak termínovanou (tedy úročenou) půjčku schovat za vklad na viděnou, čímž rozdíl mezi oběma typy vkladů navenek zcela smazaly. Starý podvodný trik s částečnými rezervami však provozovaly dál navzdory tomu, že právě jeho vinou přiváděly samy sebe na mizinu i ty největší a nejmocnější z nich.
Tajné účetní knihy z 15. století objevené ve florentském archivu odhalují nečestné praktiky velké a bohaté banky slavného knížecího rodu Mediciů. I ona nejprve dodržovala práva svých klientů, jen aby se nakonec nechala svést příslibem pohádkových zisků.
Marnost snah o dlouhodobé provozování poctivého bankovnictví dokládá též příběh Amsterodamské městské banky založené roku 1609, která si cíl neporušovat povinnost stoprocentních rezerv dala přímo do vínku. Téměř 150 let si tato instituce držela plné krytí svých vkladů a stala se nejobdivovanější a nejdůvěryhodnější bankou své doby. Nakonec však i ona podlehla zlatému vábení a možná i na nátlak městských konšelů znovu sklouzla k praktikování částečných rezerv. Amsterodamská banka byla poslední bankou v dějinách, která prokazatelně dodržovala plné krytí vkladů a po jejím úpadku převzala otěže světového finančnictví Anglie.
Další mílový skok v evoluci nepoctivých bankovních praktik však proběhl jinde, konkrétně ve Švédsku roku 1668, kdy byla znárodněna Stockholmská banka, která se dodnes pyšní dvěma primáty: jednak se po znárodnění stala vůbec první státní bankou novodobých dějin, a jednak právě ona vynalezla zbrusu nový finanční instrument - tištění pravých i falešných papírových potvrzení o vkladu. A tak na svět přišly první bankovky.
Ve světle výše zmíněných událostí snad již ani nepřekvapí okolnosti vzniku slavné anglické banky Bank of England. Roku 1694 ji založil William Patterson s jediným hlavním cílem: poskytovat bankovní služby anglické koruně. Výměnou za půjčku 1,2 milionu liber šterlinků, která ovšem z plné poloviny sestávala z neexistujících prostředků vytvořených známým částečně rezervním trikem, obdržel Patterson výhradní právo tisknout anglické bankovky. Také Bank of England však navzdory svým četným privilegiím nakonec vinou porušování zásady plného krytí zkrachovala. Rok 1797 je dalším kritickým mezníkem ve vývoji bankovnictví - Bank of England tehdy konečně vyhlásila nesolventnost a přestala vyplácet vklady. V témže roce bylo rozhodnuto, že všechny daně musejí poddaní platit výhradně v bankovkách. Stát tedy donutil občany používat své nekryté peníze, čímž si pro sebe uzákonil peněžní monopol.
Právě tento okamžik jako by zvěstoval úsvit zcela otevřeného spojenectví bank a států zároveň s úpadkem velké části osobních a občanských svobod.
Zhruba v téže době vyřkl jeden z nejbohatších a nejvlivnějších finančníků své doby, Mayer A. Rothschild, zakladatel bankéřské dynastie Rotschildů, tuto památnou větu, která nám pro další vyprávění leccos osvětluje:
"Dejte mi právo tisknout a ovládat peníze státu a nesejde mi na tom, kdo píše jeho zákony." - Mayer Amsched Rotshschild, 1797
Z prudkých hospodářských výkyvů, k nimž docházelo v Anglii v první polovině 18. století, a z neustálého úbytku zlata ze státní pokladnice se zrodila diskuze o nutnosti přímého státního dohledu nad svobodným bankovnictvím. Někteří učenci a myslitelé chtěli vyřešit chronické problémy s fungováním bank ustanovením centrální banky, která by v případě krize zasáhla a hroutící se banku podpořila … ano, hádáte správně, další půjčkou. A my již víme, že tito lidé se navzdory dobrému úmyslu minuli s podstatou problému, tedy s podvodným principem částečných rezerv.
Kdybychom se mohli vrátit časem do oné doby, jistě bychom jim poradili, že další příliv likvidity inflační situaci ještě zhorší, a že banky při vidině takové záchranné sítě ještě více popustí uzdu riskantním operacím. Vzhledem k možnosti neomezené tvorby papírových bankovek z ničeho neboli tzv. fiat money (z latinského fiat = staniž se) jim pak už nebude nic bránit v nekonečné úvěrové expanzi.
Bankéři byli vidinou centrální banky samozřejmě nadšeni. A tak se stalo, že byl uzákoněn státní úřad, který relativně krotké cykly komerčního bankovnictví značně vyostřil a prodloužil. Při zpětném pohledu na vývoj celé situace je také zřejmé, že vznik instituce centrální banky byl přirozeným důsledkem praktikování systému částečných rezerv, neboť v zájmu bankéřů bylo mít záchranou síť v podobě věřitele poslední instance, v zájmu občanů a podnikatelů bylo dostat neustálý kolotoč vzestupů a pádů pod kontrolu a v zájmu panovníků a vlád bylo otevřít si dokořán dveře k bezuzdnému utrácení a vždy populární inflační politice. Časem se tato praxe rozšířila také do dalších zemí. Zřejmě nejzuřivější bitva o institut centrální banky a monopol na peníze se vedla v USA.





Shrnutí situace kolem "pandemie" prasečí chřipky - 2. díl

13. ledna 2011 v 9:22 | Radomil Hradil |  Pandémia chrípky, očkovanie
V doplňku ke 2. vydání své knihy Lidstvo na rozcestí (Fabula 2010) jsem shrnul dění týkající se vyhlášení tzv. pandemie prasečí chřipky. Zde je druhá část textu:

Očkovat se v jednotlivých zemích začínalo většinou během října, případně listopadu. Brzy se objevily zprávy o úmrtích následujících krátce po očkování a řada zpráv o potratech, v mnoha případech také o anafylaktickém šoku. Oficiální místa ovšem popřela jinou než časovou souvislost mezi úmrtími a potraty a očkováním. To si mohla poměrně snadno dovolit; vždyť jak také prokázat, že vakcína byla skutečně příčinou úmrtí? Podat takový důkaz by bylo nesmírně obtížné, ovšem na druhou stranu se oficiální místa nikdy neobtěžovala tím, aby prokázala příčinnou souvislost mezi úmrtím a činností viru A/H1N1 v těle pacienta - neboť by to bylo stejně obtížné, ne-li nemožné.

Není tedy divu, že zájem o očkování byl ve všech zemích velmi malý, zejména když na přelomu roku 2009/2010 došlo ke zlomu v informování o "pandemii" a velké světové deníky - a po nich i ty naše "malé" - přinesly zprávy a posléze i podrobnější reference a interview, jejichž hlavním protagonistou se stal předseda zdravotního podvýboru Rady Evropy, epidemiolog Wolfgang Wodarg. Ten už delší dobu upozorňoval na to, že "pandemie" je v podstatě podvodem a že za jejím vyhlášením je třeba hledat lobbisty farmaceutických koncernů. Nyní se mu podařilo dostat na jednání zmiňovaného podvýboru a posléze i celého Parlamentního shromáždění Rady Evropy otázku "pandemie" prasečí chřipky jako gigantického skandálu a podvodu a to znamenalo velký průlom v informovanosti světové veřejnosti.

Dozvěděli jsme se tak například, že hlavní epidemiolog WHO Klaus Stöhr, který stál u zrodu "pandemie" a prorokoval tehdy sedm milionů mrtvých, odešel posléze z WHO na manažerský post v koncernu Novartis, že poradce britské vlády pro prasečí chřipku Roy Anderson, který jako první mluvil v souvislosti s prasečí chřipkou o pandemii, pobírá zároveň od GSK odměny ve výši 3,5 milionu Kč ročně, nebo že bývalý ministr obrany USA Donald Rumsfeld, o němž se v této knížce píše v souvislosti s 11. zářím, se stal po svém odchodu z vlády generálním ředitelem společnosti Gilead Sciences Group, jež vyrábí a distribuuje mimo jiné i protichřipkový lék Tamiflu.

Je tedy čím dál zřejmější, že tzv. pandemie prasečí chřipky byla naplánovanou akcí farmaceutických koncernů, jejichž lobbisté dokázali ovlivnit WHO natolik, aby jim jejich plán vyšel. Tento plán spočíval především ve změně pravidel pro vyhlášení pandemie. Zatímco dříve se brala v úvahu také a především morbidita (chorobnost) a mortalita (úmrtnost), byla podle nové definice rozhodující pouze rychlost šíření nemoci do různých zemí. K této změně došlo nejspíš v dubnu nebo květnu 2009, tak aby v červnu mohla být pandemie vyhlášena. Pak už vládám jednotlivých zemí nezbývalo než nakupovat pod tlakem vakcíny za krajně nevýhodných podmínek. I když to není tak docela pravda - to dostatečně výmluvně dokládá příklad Polska. Lobbisté ovšem zřejmě zalobbovali i u jednotlivých vlád, což pak bylo patrné na horlivosti, s jakou prosazovaly nákup vakcíny a posléze i očkování obyvatel svých zemí. Zisky farmaceutických koncernů tak byly obrovské a za rok 2009 se oproti předchozímu roku zvýšily o mnoho procent - a to v době hospodářské krize…

Ani mě vývoj událostí nenechával chladným, zvláště když jsem poznal a uvážil ještě další rovinu, skrývající se pod vrstvou ekonomického korupčního skandálu. Ale k té se dostanu vzápětí. V červnu 2009 jsem proto na situaci upozornil v časopisu pro waldorfskou pedagogiku Člověk a výchova, který jsem v té době redigoval, v srpnu jsem napsal dopis prezidentu ČR Václavu Klausovi a na přelomu srpna a září jsem si zřídil internetový blog k prasečí chřipce prasecichripka.blog.cz. Zde jsem také zveřejnil odpověď Václava Klause, který v ní mj. uvedl: "Samozřejmě si nedělám iluze o tom, že by za tím vším z velké části nestál zájem a lobbyismus farmaceutických firem. Ten by však sám o sobě nestačil. Vydatně mu pomáhá oblast médií, pro kterou jsou zprávy s nádechem jakékoliv katastrofy dobře prodejným produktem. (…) V tomto kontextu musíme tzv. prasečí chřipku chápat a případně přemýšlet o efektivních opatřeních, která by ji eliminovaly. Nákup půl milionu vakcín proti této nemoci za efektivní opatření rozhodně nepovažuji. (…) Zároveň neexistuje nikdo, kdo by mohl dospělého člověka donutit k přijmutí jakéhokoliv léku, včetně vakcíny. V případě, že by však v budoucnu něco podobného opravdu hrozilo, věřte, že budu první, kdo proti tomuto omezení svobodné volby občana bude protestovat." To Václav Klaus skutečně udělal, když teď, na konci ledna 2010, vystoupil proti povinnému očkování příslušníků Armády ČR, které nařídil náčelník generálního štábu AČR Vlastimil Picek.

Začátkem prosince jsme spolu s genetičkou Hanou Dynkovou a zastupitelem Prahy 1 Danielem Solisem iniciovali výzvu nazvanou "Občané za zastavení očkování", v níž jsme vyzývali nejen státní orgány k zastavení očkování, ale také novináře k objektivnímu zpravodajství a nešíření poplašných a zkreslených zpráv. Ve výzvě jsme se rovněž obraceli na ostatní občany, aby si nenechali líbit do očí bijící manipulaci a dezinformace jak ministerstva zdravotnictví, tak médií a dávali najevo svůj nesouhlas se způsobem informování o prasečí chřipce a tzv. pandemii.
Naše výzva vzbudila nejen zájem, ale také různé emoce, což je pochopitelné a vcelku potěšitelné, neboť lidé byli nuceni zaujmout k celé záležitosti postoj a zpozornět.

10. ledna jsem se pak obrátil otevřeným dopisem nazvaným "Zastavte manipulační kampaň" na šéfredaktora zpravodajského serveru Novinky.cz; poukazoval jsem v něm na zarážející nevyváženost zpravodajství tohoto média, na neuvěřitelné zveličování jedné stránky věci a téměř naprosté opomíjení stránky druhé i na pohrdání čtenáři, kteří proti tomuto způsobu zpravodajství čím dál naléhavěji protestovali v diskusích pod články. Asi o dva dny později Novinky.cz obrátily prakticky o 180 stupňů a začaly referovat o tom, že pandemie je patrně podvod. Nepřičítám to však účinku svého otevřeného dopisu, na který jsem ani nedostal odpověď, ale tomu, že situace byla prostě již nadále neudržitelná a že nastal okamžik, kdy lež se dále nemohla tvářit jako pravda.

Jestliže si položíme otázku, proč se média řadu týdnů a měsíců chovala tak hystericky, nabízí se jako první vysvětlení, které uvedl Václav Klaus ve svém dopise a které zastává také řada dalších lidí zabývajících se tímto jevem: strach je nejúčinnější motivací ke koupi čehokoli, tedy i novin. Cítím-li se ohrožen - a média se důkladně starala o to, aby se lidé ohroženi cítili - méně kontroluji své jednání, jednám více pudově a chci také koneckonců vědět, jak se vše vyvíjí. Kupuji tedy dále noviny a sleduji média. - To je ovšem podle mého názoru jen část pravdy.

Sledujeme-li pozorně obsah médií a majetkové poměry, tedy nakolik například tento obsah koresponduje se zájmy majitelů, dospějeme chtě nechtě k závěru, že hlavním cílem majitelů médií není zisk z prodeje novin či reklamy, ale pokud možno nenápadné utváření a ovládání veřejného mínění, tedy jeho manipulace. To může majitelům a s nimi spojeným kruhům stojícím v pozadí přinést v konečném důsledku o několik řádů vyšší zisky než samotné médium jako takové. Za hysterickým zpravodajstvím o prasečí chřipce proto můžeme velmi snadno vycítit plán, chladný kalkul, a proto také v tomto případě zcela záměrně mluvím o kampani. Domnívám se, že to byla promyšlená kampaň s cílem vystrašit obyvatelstvo a přimět ho k tomu, aby se nechalo naočkovat. (Údajně také existovaly tajné dohody mezi farmaceutickými koncerny a vedením médií o způsobu zpravodajství k prasečí chřipce.) Potěšitelné je, že se to i přes velké úsilí tak docela nepodařilo, i když vím, že v mnoha lidech, zvláště v prvních měsících "pandemie", nějaké to zrnko strachu v duši vzklíčilo. Byl to pro všechny strany každopádně zajímavý experiment.

A možná - to je jedno z vysvětlení celé této "prasečí" záležitosti - to byl skutečně jen experiment, který měl ověřit možnosti médií (a prodejnost novinářů), duševní stav a poslušnost obyvatelstva, ochotu vlád nechat se korumpovat či jen slepě jednat.

Druhé vysvětlení říká, že to nebyl experiment, ale drastický pokus o rozšíření skutečně nebezpečné nemoci a využití následné paniky a strachu k jistým cílům, které si alespoň nastíníme.
Celá pandemie měla předehru již na přelomu ledna a února 2009, kdy česká společnost Biotest objevila v zásilce vakcíny firmy Baxter virus ptačí chřipky H5N1, a to díky tomu, že fretky naočkované vakcínou uhynuly. Přitom je třeba si uvědomit, že virus ptačí chřipky je vysoce agresivní a úmrtnost při této nemoci je přes 60 %, takže je tento virus zařazen na seznam možných biologických zbraní. O objevení této biologické zbraně ve "vakcíně", která z rakouského sídla firmy putovala také do Německa a Slovinska a celkem jí bylo údajně 72 kilogramů, se mluví jako o "náhodě", a k objevení tedy zřejmě vůbec nemuselo dojít. Přenos ptačí chřipky na lidi není nijak častý, ale existují obavy z možné mutace a následného pandemického výskytu. Těžko tedy říci, co by po případném úniku rakouské zásilky z laboratoří následovalo.

Velmi zvláštní událost se odehrála v srpnu 2009 v Los Angeles. Izraelský mikrobiolog Joseph Moshe, pracující v Los Angeles, 11. 8. v jednom rozhlasovém talk show uvedl, že firma Baxter International Inc. použije na Ukrajině biologickou zbraň a že hodlá připravit důkazy o kontaminované vakcíně proti viru H1N1, které předá vrchnímu státnímu návladnímu. Dále řekl, že v ukrajinské laboratoři firmy Baxter je připravována biologická zbraň, maskovaná jako vakcína. O den později losangeleská policie oznámila, že jí Moshe zavolal a sdělil, že chce spáchat bombový atentát na Bílý dům. Následujícího dne uspořádalo početné přepadové komando na Mosheho honičku v ulicích města. Moshe se ve svém VW Beetle snažil dostat na izraelskou ambasádu, nedaleko od ní však byl zadržen a zneškodněn. Policie při tom postupovala velmi obezřetně, použila také slzný prášek, pojízdného robota a zřejmě i mikrovlnný paralyzátor; policejní videozáznam celého zásahu, pořízený z vrtulníku, je k dispozici na internetu. Neobyčejně opatrný postup policie začne být pochopitelný, jakmile zjistíme, že Moshe byl zároveň agentem izraelské tajné služby Mossad a zřejmě byl sám zapojen do vývoje biologických zbraní. Mosheho stopa posléze mizí; podle jedné verze skončil na psychiatrické klinice, podle jiné byl vrácen do Izraele, kde zmizel ze scény.

V říjnu 2009 pak skutečně vypukla na Ukrajině epidemie chřipky, takže zde byly zavřeny školy a zakázána veřejná shromáždění, včetně bohoslužeb, a prezident Viktor Juščenko se obrátil na USA, Evropskou unii, NATO a sousední státy o pomoc v boji s epidemií. Situace ovšem byla značně nepřehledná a i ukrajinské zdravotní orgány samotné se přely, o jakou nemoc se vlastně jedná. Část těch, kdo onemocnění podlehli, byla skutečně nakažena prasečí chřipkou, u větší části z nich se však jednalo o jiné druhy viru.

Zarážející na celé pandemii jsou i další dvě skutečnosti. První: Již 28. srpna 2008, tedy půl roku před vypuknutím prasečí chřipky, si firma Baxter zaregistrovala u amerického patentového úřadu několik vakcín, mimo jiné i proti prasečí chřipce. A druhá: Australský virolog Adrian J. Gibbs, autor více než 250 vědeckých virologických prací, zveřejnil již v červnu 2009 výsledky svého bádání, podle něhož - poznamenejme, že Gibbs byl jedním z prvních virologů, kteří analyzovali genetický kód viru prasečí chřipky - je daleko nejpravděpodobnějším vysvětlením vzniku tohoto viru jeho umělý, laboratorní původ. V listopadu 2009 pak spolu se dvěma kolegy publikoval na toto téma studii v odborném periodiku Virology Journal.

Když WHO vyhlásí pandemii, začnou jednotlivé státy realizovat své národní pandemické plány. Ty předpokládají mimo jiné možnost vyhlášení stavu ohrožení nebo nouze, podobně jako v případě přírodní katastrofy apod. Prezident USA Barack Obama tak koncem října 2009 kvůli "pandemii" prasečí chřipky stav národní nouze skutečně vyhlásil, i když k tomu v podstatě nebyl důvod. To si zřejmě uvědomoval i on sám, neboť pravil: "Podnikáme nevídané kroky, abychom zabránili případné pandemii." Jinde jsme se mohli dočíst (přičemž není zcela zřejmé, zda je to jiný Obamův výrok nebo jen jiný překlad téhož výroku): "Musíme být připraveni přijmout bezprecedentní kroky, abychom čelili rozvíjející se pandemii." Jaké jsou tyto "nevídané" a "bezprecedentní" kroky?
O situaci v USA po vyhlášení stavu nouze jsme se v našich médiích již nic nedozvěděli, ovšem jaké tyto kroky mohou i u nás být, o tom hovoří jasně naše legislativa. Ve stavu nouze, který je oprávněna vyhlásit vláda nebo dokonce jen její předseda, lze omezit základní lidská a občanská práva, a to právo na nedotknutelnost osoby, vlastnické a užívací právo, svobodu pohybu a pobytu, právo pokojně se shromažďovat, právo provozovat podnikatelskou činnost. Otázkou je, jak se vykládá termín "nedotknutelnost osoby". Obvykle se tím má na mysli fyzická i psychická celistvost a neporušenost (integrita) osoby. To tedy znamená, že v takovém případě lze člověka fyzickým a psychickým násilím nutit k tomu, co si "systém" zamane. Vláda je dále oprávněna nařídit například evakuaci osob a majetku, zakázat vstup, pobyt a pohyb osob na vymezeném území atd.

To jsou podle mého názoru závažné skutečnosti. Celá příprava pandemie prasečí chřipky budí dojem, jako by se přepokládalo, že průběh tohoto onemocnění nebude zdaleka tak nevinný, jak se později ukázalo. Systém, včetně médií, byl, jak se domnívám, připraven a nastartován na skutečnou pandemii - a náhle mlel naprázdno, a působil tak spíše směšně než hrozivě. Možná jsme však byli jen krůček od toho, co začalo být připravováno již 11. září 2001: zásadní omezení občanských práv a svobod a nastolení vlády tvrdé ruky. Pokud by byl v jednotlivých zemích vyhlášen stav nouze a chřipka opravdu měla velkou morbiditu a mortalitu, lze si představit cokoli. Například celoplošné povinné očkování a izolaci těch, kdo by očkování odmítli, tedy "neposlušných" občanů, ohrožujících klid a zdraví těch ostatních, poslušných. To jest eliminaci lidí, kteří odmítají být slepou součástí bezduchého systému a kteří chtějí uplatňovat svou soudnost, svého ducha - a koneckonců svou odpovědnost.

V této souvislosti bych se zde rád zmínil o jiné, zdánlivě nesouvisející kauze. Rada Evropy, která se nyní díky zmiňovanému Wolfgangu Wodargovi začala zabývat i "pandemií" prasečí chřipky, věnovala před nedávnem, v roce 2005, pozornost také existenci tajných vězení americké Ústřední zpravodajské služby CIA na území východoevropských zemí. Podařilo se jí vyšetřit a prokázat, že taková nelegální vězení existovala v letech 2004 a 2005 v Polsku, Rumunsku a Litvě. Litevský parlament například na základě tohoto zjištění vytvořil vlastní vyšetřovací komisi, která nyní potvrdila existenci dvou věznic CIA poblíž Vilniusu. I když byly nelegální, tedy v rozporu s národní legislativou, přesto byly provozovány s vědomím příslušných národních úřadů. Do jejich fungování, dopravy vězňů, zásobování dopravních prostředků přepravujících vězně pohonnými hmotami atd. bylo kromě toho zapojeno 14 evropských států, včetně České republiky. Člen Rady Evropy, Švýcar Dick Marty, který vyšetřování vedl, 26. srpna 2009 řekl: "S ohledem na včerejší prohlášení Litvy, že na jejím území se nacházelo tajné vězení CIA, a také s ohledem na nedávná odhalení 'černých míst' v Polsku a Rumunsku, dozrál v Evropě čas vysvětlit vše o jejím zapojení do této ostudné epizody. (…) Mé vlastní zdroje potvrdily včerejší zprávu, že dle hodnocení USA 'vysoce důležití zadržení' byli drženi v Litvě. Nyní mohou úřady zahájit plné, nezávislé a důvěryhodné vyšetřování. Neoprávněné použití doktríny 'státního tajemství' by nemělo fungovat jako překážka plného odhalení toho, co se dálo na předměstích Vilniusu. Popírání a výmluvy nejsou důvěryhodné: evropské země se musí očistit."

Tyto věznice začaly být zřizovány v roce 2002, tedy evidentně jako součást "protiteroristických" opatření po 11. září. Můžeme se jen dohadovat, zda takové věznice byly i u nás, či zda tu nejsou připraveny dodnes - pro ty, které někdo označí za "podezřelé z terorismu"…

Vraťme se však k prasečí chřipce. Systém sice mele naprázdno, avšak nevzdává se. Hlavní hygienik M. Vít vypracoval návrh na povinné očkování dvou set tisíc občanů Pandemrixem, který schválila Bezpečnostní rada státu. Očkována by byla polovina armády, policisté, energetici, zdravotníci, vláda i prezident, tedy nejcitlivější složky státu, a to nevyzkoušenou vakcínou podezřelou z potenciálního poškození zdraví očkovaných osob, proti relativně neškodné nemoci. Vláda se na svém včerejším zasedání 1. února usnesla, že rozhodnutí, zda povinně očkovat či neočkovat, ponechá na hlavním hygienikovi. Takovou pravomoc tedy dostal do rukou jeden člověk…

V kapitolách této knihy jsem se vždy pokoušel o určitý duchovní "přesah" a rád bych tak krátce učinil i nyní. Nejprve bych na posledním vývoji událostí chtěl poukázat na sílu intuice, o níž jsem se zmiňoval v souvislosti s mobilními telefony. Minulý týden jsem v noci ze čtvrtka na pátek nemohl usnout. Na tomto prahu mezi bděním a spánkem mě napadaly různé věci, které jsem si pro jistotu zapisoval na papír, aby je očekávaný spánek neodnesl do říše zapomnění. Jednou z nich bylo, abych napsal dopis prezidentu ČR a varoval ho před zneužitím "pandemie" k omezení občanských práv a svobod a k ohrožení funkčnosti státu, respektive abych ho vyzval k iniciování legislativních kroků, které by do budoucna něčemu takovému ne-li zabránily, tedy to alespoň podstatně ztížily. Během pátku jsem o dopisu přemýšlel a večer ho napsal. V sobotu jsem dopis vytiskl a odnesl na poštu - a v neděli se v médiích objevila uvedená zpráva o tom, že Bezpečnostní rada státu schválila Vítův - podle mého šílený - návrh na povinné očkování dvou set tisíc lidí. To, co se v mém dopisu mohlo jevit jako čistě hypotetická možnost, získalo náhle na palčivé aktuálnosti…

Kauza tzv. prasečí chřipky a její vykonstruované pandemie ještě zdaleka neskončila; jaké závěry tedy můžeme učinit již nyní?

Především jsme se mohli přesvědčit, jak síly, které se snaží udržet lidstvo na cestě do tenat hmoty, chtějí a dovedou využívat strachu, jak ho hodlají šířit a jeho prostřednictvím si lidi podmaňovat. Ponechám nyní stranou určitá podezření, která se vynořila, tedy že vakcína bude obsahovat nanočipy, nebo že cílem očkování je zdravotně poškodit a eliminovat velkou část přelidněné populace; tato podezření se zjevně nepotvrdila. Zotročování lidí se nemusí dít hned prostřednictvím čipů; trvalý strach poslouží stejně. Zajímavé je podívat se, co je to vlastně za strach. Je zřejmé, že to měl být především strach z nemoci a smrti. Ten ovšem působí, pokud nevíme nic o životě po smrti, o existenci ducha. Pokud je pro nás hmotná Země vším, budeme snadnou obětí šiřitelů paniky a tvůrců různých pandemií. - Potěšitelné v tomto ohledu bylo zjištění, že veřejné mínění se v průběhu pandemické kampaně viditelně posouvalo od jisté vylekanosti k nevoli a výsměchu, ba i k rozhořčení nad touto zjevnou manipulací. Mnoho lidí se strachu v sobě postavilo a překonalo ho, byť někdy i s jistými siláckými gesty.

Mohli jsme také poznat, že tyto síly se jen tak nezastaví, lépe řečeno, že se nezastaví samy od sebe, pokud je nezastavíme my sami. Pokud nezačneme něco dělat, ať vnitřně či navenek (anebo nejlépe obojí), budou zacházet dál a dál a stupňovat tlak na nás - abychom procitli ke svému lidství, které je ovšem duchovní povahy. Pokud si budeme říkat, dobře jim tak, doktorům, vojákům, policistům, že je chtějí naočkovat, a nevystoupíme proti nepravosti, i když se neděje nám samým, může se nám stát, že zítra zazvoní s injekční stříkačkou u našich dveří. Ba musí se nám to stát, abychom se probudili. Taková je vůle doby. A je na nás, zda ji uslyšíme a vyslyšíme…


Shrnutí situace kolem "pandemie" prasečí chřipky - 1. díl

13. ledna 2011 v 9:21 | Radomil Hradil |  Pandémia chrípky, očkovanie

V doplňku ke 2. vydání své knihy Lidstvo na rozcestí (Fabula 2010) jsem shrnul dění týkající se vyhlášení tzv. pandemie prasečí chřipky. Zde je první část textu:


Poprvé se tato chřipka, zvaná též "nová", objevila v Mexiku 18. března 2009, podle čehož si vysloužila rovněž přízvisko "mexická". Vir, který ji vyvolává, byl označen jako A/H1N1. Chřipka se začala poměrně rychle šířit, počet nakažených se prudce zvyšoval (alespoň zveřejňovaná čísla budila ten dojem) a během dubna a května 2009 se rychle rozrůstal seznam zemí, kde byl výskyt této nemoci zaznamenán. V České republice byl první případ prasečí chřipky potvrzen u jednoho devětadvacetiletého pilota 25. května. 11. června pak došlo k tomu, že Světová zdravotnická organizace (WHO) vyhlásila šestý, tj. nejvyšší stupeň pandemie, poprvé po čtyřiceti letech.


A média šílela. Palcové titulky strašily smrtelnou nákazou, článkům dominovaly ilustrační fotografie lidí zahalených rouškami. Náš hlavní hygienik dr. Michael Vít se náhle stal jednou z nejvíce citovaných osob a byl nucen vystoupit z relativního skrytu, v němž dosud působil, a postavit se před kamery. A on se této role ujal a pravidelně informoval veřejnost, co vše se může stát, když je pandemie. V polovině srpna 2009 jsme se od něho v týdeníku Sedmička mohli například dozvědět, že onemocní-li všechny věkové skupiny, může dojít k ochromení různých funkcí společnosti. Tvrzení sice velmi obecné, avšak působivé. Hlavní nápor chřipky očekával M. Vít na podzim a onemocnět by u nás mohly podle článku až dva miliony lidí. Podobné prognózy ovšem vyslovovali příslušní úředníci v řadě zemí, všude se strašilo miliony nakažených a spoustou mrtvých, a to čím dál usilovněji - zcela bez ohledu na to, že tzv. prasečí chřipka měla od začátku mírný průběh a umíralo na ni zhruba desetkrát méně lidí než na běžnou sezonní chřipku. Předpovídaná a zřejmě i toužebně očekávaná vlna chřipky sice nepřicházela, ale média stupňovala svůj tlak na veřejnost. Televizi jsem sice nesledoval, ale v novinách a na internetových zpravodajských portálech to bylo velmi markantní. Tato kampaň kulminovala ve druhé polovině listopadu a první polovině prosince 2009, kdy například velmi sledované Novinky.cz přinášely i několik hrozivých článků denně, pozadu však nezůstával ani portál iDnes.cz nebo Aktuálně.cz. Náš po Blesku nejčtenější tištěný deník MF DNES v tu dobu přinášel pravidelně články, některé i jako titulní, nazvané například Chřipka: horší než se čekalo, Chřipka = vánoční hrozba apod. Trafikanti vyvěšovali obligátní plakátky, které dostávají od akciové společnosti Mafra, vydavatele MFD, a tak jste se strašáku prasečí chřipky nemohli vyhnout, ani když jste chtěli.


Velmi oblíbeným způsobem strašení bylo vytahování počtu nakažených a především mrtvých, aniž by se čtenář dozvěděl, že za stejné období umírá na sezonní chřipku mnohokrát více lidí. Na Novinkách.cz se tak objevovaly články jako: Prasečí chřipka zabila už 500 Evropanů, Virus H1N1 zabil za 10 dnů v Evropě 300 lidí, Česko má už 22 obětí prasečí chřipky, Prasečí chřipce podlehlo již 34 Čechů, USA: na prasečí chřipku umřelo 10 000 lidí, Počet obětí prasečí chřipky v Evropě se zdvojnásobuje každých 14 dní, Prasečí chřipce podlehlo za poslední týden v Česku 10 lidí atd. Některé titulky byly čistě spekulativní: Při současné pandemii chřipky může onemocnět milion Čechů, nebo manipulativní: Virus prasečí chřipky mutuje, hygienici zděšeni, Virus prasečí chřipky je mnohem zákeřnější, než se čekalo, Chřipka decimuje Ukrajinu, čtvrt milionu nakažených atd. Autoři článků dávali hlavní slovo M. Vítovi, často se však také opírali o výroky profesora epidemiologie MUDr. Romana Prymuly (například: "Poslední analýzy ukazují, že frekvence úmrtí už začíná být skutečně vyšší, než byla u sezonní chřipky.") a MUDr. Jiřího Berana, ředitele Centra očkování a cestovní medicíny v Hradci Králové (například: "Situace se začne podobat té v Mexiku: když se 'promořily' mladší ročníky, začala chřipka napadat starší. …
Proto bude dále přibývat těžších a komplikovaných průběhů.").


Přitom nešlo o nic jiného než o spekulace a hru s čísly. Zatímco k 19. 11. 2009 u nás bylo prokázáno jen asi 500 případů nakažení virem A/H1N1, operovali hlavní hygienik a ministerstvo zdravotnictví statistikami, tedy pouhými hypotetickými výpočty, a tvrdili, že u nás je již 151 500 lidí nakažených prasečí chřipkou. To znamená, že těch 151 000 bylo čistě vyspekulovaných. Podobné to bylo s počty mrtvých. Jestliže byl u nás jako oběť prasečí chřipky evidován (a v médiích náležitě prezentován) každý zemřelý, u něhož byla prokázána přítomnost tohoto viru, i když trpěl třeba leukémií apod., na Slovensku nebo v Rakousku evidovali jen ty, kdo skutečně podlehli následkům chřipky. Zatímco jsme tedy 10. prosince vykazovali v souvislosti s prasečí chřipkou již 34 mrtvých, evidovali u našich východních i jižních sousedů pouhé tři případy. O tom jsme se však z našich médií dozvědět nemohli.


A ještě jeden příklad žonglování s čísly, v tomto případě tedy vyložené manipulace: 12. 11. média informovala o tom, že na chebském gymnáziu je 270 ze 730 studentů (nemocnost 37 %) patrně nakaženo prasečí chřipkou; hygienici nechali školu přechodně zavřít. Samozřejmě, že jste se o vývoji situace na této škole už nikdy nic nedozvěděli. Když jsem však po čtrnácti dnech zjišťoval aktuální stav přímo u vedení školy, dozvěděl jsem se, že onoho 12. 11. skutečně chybělo 270 žáků, z toho 40 jich však bylo na soutěži, nikoli nemocných (tedy skutečná nemocnost 31 %). Prasečí chřipka byla prokázána u tří studentů, u dalších se nezjišťovala. Průběh nemoci byl zřejmě vyloženě lehký, protože v době mého zjišťování, na přelomu listopadu a prosince, činila nemocnost pouhých 5 %.


Posledním "trumfem" médií bylo začít vytahovat dojemné příběhy jednotlivých zemřelých nakažených - i toho jsme nakonec v této smutné kampani museli být svědky. K čemu ale to všechno? Je evidentní, že cílem bylo přimět co největší počet lidí, aby se nechali naočkovat, když už se nepodařilo prosadit povinné plošné očkování celé populace, jak tomu zřejmě původně mělo být. (Ještě 19. 11., tedy několik dní před zahájením očkování, například místopředseda Asociace krajů ČR a hejtman kraje Vysočina Jiří Běhounek uvedl, že dosud není jasné, zda bude očkování dobrovolné a zda bude možné je odmítnout nebo ne.) Podívejme se tedy nyní blíže na to, co se dělo kolem očkování.


Jakmile WHO vyhlásila nejvyšší stupeň pandemie, začaly jednotlivé země realizovat tzv. pandemické plány, které byly vypracovány a schváleny v letech 2006 a 2007. Hlavní starostí vlád bylo nakoupit dostatečné množství vakcín. WHO doporučila čtyři hlavní výrobce, farmaceutické koncerny Novartis, Baxter, Sanofi Pasteur a GlaxoSmithKline (GSK), jejichž zástupci se zřejmě na tomto doporučení WHO také podíleli. Jak se ukázalo, některé vlády měly už z roku 2008 uzavřenou tajnou smlouvu s některým z těchto výrobců vakcíny pro případ pandemie. Naše odstupující vláda, v jejímž čele stál Mirek Topolánek a v níž funkci ministryně zdravotnictví vykonávala Daniela Filipová, se obrátila na firmu Baxter (podle médií na doporučení hlavního hygienika, podle jiných zdrojů byl zprostředkovatelem náměstek ministryně zdravotnictví Marek Šnajdr), která má jeden výrobní závod také v Bohumile u Kostelce nad Černými lesy. Vláda chtěla u Baxtera rezervovat 12 milionů vakcín proti prasečí chřipce a byla ochotná zaplatit celkový rezervační poplatek ve výši 1,5 miliardy korun. Tento záměr také schválila na jednání na začátku května; i když se jednání vlády uskutečnilo v tzv. vyhrazeném režimu, a veřejnost se tedy neměla tuto skutečnost dozvědět, někdo z vlády informaci vynesl a dal (či prodal?) novinářům. Paní ministryně na následný dotaz novinářů řekla jen: "Nevím, o čem mluvíte, nevím, odkud informaci máte. Já se vám k tomu rozhodně vyjadřovat nebudu."


Nicméně obchod s Baxterem se nakonec nekonal a vláda od jednání odstoupila. Podle nové ministryně Dany Juráskové proto, že tato firma "nebyla schopná ve chvíli, kdy jsme sbírali nabídky, potvrdit, že bude dodávat registrovanou vakcínu". Podle sdělení MZ ČR, tlumočeného médii, bylo hlavním důvodem to, že Baxter nebyl schopen zaručit bezpečnost vakcíny a odmítl nést odpovědnost za případné vedlejší účinky. To ovšem nebránilo vládě v tom, aby pak v srpnu uzavřela smlouvu na nákup jednoho milionu vakcín (za 220 milionů Kč) s britskou firmou GSK, i když i ona odmítla nést odpovědnost za vedlejší účinky. Tento nestandardní postup, kdy výrobce nenese odpovědnost za zdravotní bezpečnost svého produktu, je sice zřejmě v rozporu s naším právním řádem, avšak ministerstvo na tuto námitku jednoho občana odpovědělo vysvětlením, že smlouva byla uzavřena podle britského práva, a vše je tedy v pořádku.


A začal boj o zákazníka, tedy o občana, který by si nechal vakcínu píchnout. Ovšem s nevalným výsledkem: počet aplikovaných dávek vakcíny k 21. 1. 2010 byl něco přes 58 tisíc. Víc lidí se ani přes masivní mediální kampaň přesvědčit nepodařilo, a pokud ČR od smlouvy s GSK neodstoupí (což by ovšem patrně znamenalo značné sankce), budeme zde mít přes 900 tisíc vakcín, které budou k ničemu. V jiných, větších zemích jdou tato čísla do milionů a jejich vlády se očkovací látky snaží v lepším případě prodat, v horším alespoň darovat rozvojovějším a chudším zemím.

Vyhlášení pandemie WHO bylo světovou odbornou i laickou veřejností přijato jako fakt a našlo se jen nemnoho lidí, kteří začali upozorňovat na to, že zde něco není v pořádku. Anebo jich bylo - i mezi odborníky - víc, ale v médiích nedostali prakticky žádný prostor. Rozjel se - podle mého názoru šílený - stroj, mechanismus různých opatření, která ovšem byla naprosto neadekvátní skutečné hrozbě této nemoci. K nejvýraznějším osobnostem, kterým se dařilo narušovat chod tohoto stroje, patřila novinářka rakousko-irského původu Jane Bürgermeisterová, která na svých stránkách www.theflucase.com pravidelně informovala o nesrovnalostech doprovázejících tzv. pandemii, respektive přímo o zločinném pozadí celé záležitosti. Jane Bürgermeisterová byla pro mnoho lidí na celém světě velkou vzpruhou, aby nepodlehli davovému šílenství.


Druhou odvážnou ženou, která se postavila drtícímu soukolí na odpor, byla polská ministryně zdravotnictví Ewa Kopaczová. Ta "pandemii" i přes - jak řekla - enormní, extrémní tlak (patrně především ze strany WHO) odmítla, a Polsko tak žádné vakcíny nenakoupilo. Ve svém projevu v polském parlamentu 5. listopadu 2009 například uvedla:


"Ráda bych řekla, že mou prioritou během mé dvacetileté praxe bylo: V první řadě neškoď. Toto pravidlo jsem si vzala s sebou do svého ministerského úřadu. V situaci, kdy jsem někomu doporučovala lék, jsem stejně jako ostatní praktičtí lékaři věřila tomu, že bych měla přemýšlet: Dala bych tento lék své staré matce, svému dítěti? (…) Nemáme výsledky klinických testů, detailní složení přísad a žádné informace o vedlejších účincích. Vakcíny jsou nyní ve 4. stupni velmi krátkých testů a my tyto informace zatím nemáme. Testovaný vzorek byl velice malý, jeden druh vakcíny byl testován na 160 dobrovolnících ve věku 20-60 let, všichni byli zdraví, nenakažení. Jiný druh vakcíny byl testován na 600 dobrovolnících ve věku mezi 18-60 lety, všichni zdraví. Je to tak v pořádku, speciálně pro lékaře přítomné v této místnosti? Pro mne to v pořádku není. (…) Každoročně se na světě jedna miliarda lidí nakazí sezonní chřipkou, jeden milion lidí na ni každoročně zemře. A to se neděje rok či dva, ale už po dlouhou dobu. Vyhlásil někdo někdy pandemii, protože jde o sezonní chřipku? Sezonní chřipka je přitom nebezpečnější než prasečí, jsou zde úmrtí a vážné komplikace. Byla tu někdy vyhlášena pandemie? Toho, kdo mě nutí k nákupu vakcín, se ptám: Proč jste nekřičeli a nevolali minulý rok nebo před dvěma lety či v roce 2003? V roce 2003 onemocnělo sezonní chřipkou 1 200 000 Poláků. Volal někdo v této místnosti: 'Pojďme nakoupit vakcíny pro každého!?' Nemohu si na nic takového vzpomenout."


Třetí statečnou ženou byla frankfurtská lékařka Juliane Sacherová, která v Německu dala do oběhu e-mail o nebezpečí spojeném s očkováním. Tato stručná zpráva, jejíž znění zde otiskuji, měla zřejmě velký účinek a odradila od očkování tolik lidí, že o tom referovala dokonce i naše média: "Obě vakcíny proti takzvané prasečí chřipce Pandemrix a Focetria obsahují jako adjuvans skvalen. U lidí byl skvalen použit v očkovacích látkách u vojáků USA v první válce v Perském zálivu. 23-27 % (tedy každý čtvrtý) bylo postiženo syndromem války v Zálivu, který je charakterizovaný chronickou únavou, fibromyalgií (svalové revma), poruchami paměti a koncentrace, přetrvávajícími bolestmi hlavy, vyčerpáním a rozsáhlými bolestmi. Onemocnění může zahrnovat i chronické zažívací problémy a kožní vyrážku. Pokud spolková vláda prosadí svou vůli a 35 milionů lidí zde bude naočkováno, je třeba počítat s tím, že 8-9 milionů občanů SRN bude v dalších desetiletích trpět chronickou únavou a fibromyalgií atd."


V Německu ovšem očkování Pandemrixem naléhavě nedoporučil také Německý profesní svaz environmentálních lékařů ve své tiskové zprávě z 9. listopadu. Rovněž u nás se mnoho lékařů odmítlo nechat naočkovat, a když je za to ministryně D. Jurásková napadla, důrazně se ohradili ústy prezidenta České lékařské komory MUDr. Milana Kubka.


Také v české republice byla nakoupena a použita vakcína Pandemrix. Nejdůležitější námitky proti jejímu použití - pomineme-li asi hlavní argument, že je zbytečné, ba dokonce nesmyslné a nebezpečné očkovat zdravé lidi proti málo nebezpečné nemoci - byly:

- nedostatečné ověření účinnosti a zdravotní nezávadnosti;

- přítomnost virových částic, které organismus oslabí, místo aby mu pomohly vytvořit si protilátky;

- přítomnost přídatných látek, zejména rtuti a skvalenu.


zdroj